Názory k článku Trojka ze zpěvu

Jarko, tak si tu spolu zase medíme a zase se usmívám (přátelsky!!!) nad tím, že hned přihazuješ zkušenosti s odrostlými dětmi potažmo s dospělými. Víš ono to známkování kontra slovní hodnocení je asi trošku složitější. Jak se z předchozích příspěvků vyjevilo, někdy může klasicky známkující učitelka udělat zázraky, zatímco ta služebně starší nadělá slovním hodnocením víc škody než užitku. Je to v lidech a v jejich přístupu. Naše paní učitelka na prvním stupni celou první třídu používala pouze jedničky a dvojky, za hodně velké zlobení černé puntíky a za mimořádnou snahu či výkon červené. Byla báječná, strašně hodná, přitom byla po obrně, tělesně postižená a měla už svoje léta. Jako páťáci jsme za ní pořád o přestávkách chodili, stýskalo se nám. Jednou jsem viděla, jak váhá, jestli má holčičce v první třídě napsat v pololetí velikou dvojku nebo trojku, protože té holčičce nešlo nic, jediné v čem vynikala, byla kázeň, nikdy nerušila a nebyla hlasitá aní o přestávkách. Když jsem se začala o tohle téma zajímat, jako první mi vytanul tenhle zážitek a napadlo mě, že paní učitelka měla strašnou smůlu, že nemohla slovní hodnocení psát. Taky mě napadlo, že slovní hodnocení by dostaly děti, a rodiče, v případě zájmu, by si vyslechli, jak by to vypadalo v případě "normální" klasifikace. Aspoň probůh v té první, druhé třídě... Jo, napsala jsem e-mailem podrobný dotaz jedné poslankyni, jak to vypadá s tou Bílou knihou... Měj se pěkně. K.

Ahoj Jarko, je to přesně tak, jak píšeš. Každý soudný rodič používá při výchově chválu co nejvíc odmalička. A to nejen, když se něco povede, ale třeba i v případě, že dítě v situaci, kdy nějak zlobí, jednoho dne zlobit přestane. Místo "doufám, že zas nebudeš zlobit" řekne "mám radost, že tentokrát nezlobíš, to je fajn". Zjednodušuju, ale dítě, které v tom vyrůstá a podobně láskyplný přístup má i ve školce, je pak zbytečně zklamané z horší známky než jedničky či černého puntíku, přestože se tak strašně snaží. Tak nevím, pořád doufám, že Markétka, až půjde do první třídy, už s tím nebude muset zápolit. To je přece jasný, že pochvala stimuluje daleko víc než trest a pokárání...

Klasické známkování "výchov" mi připadá nefér. Paní učitelka mého syna je v tomto ohledu celkem v pohodě - zrovna včera jsem si prohlížela jeho výkresy za 3.tř.
Sama jsem si ale užila trojky z tělocviku na střední škole, kdy naše gymnázium bylo ve stejné budově se sportovní školou a tedy jsme měli tytéž šlachovité tělocvikářky, které nás známkovaly podle tabulek (inspirovaných snad nominacemi na Olympiádu). Ne že by mě to nějak poznamenalo do života, ale jediná 3 mezi téměř samými jedničkami před přijímačkami na VŠ - to naštve. Notabene za nějaký čas jsem se dozvěděla, že jsem astmatička a tudíž podávat skvělé výkony v době, kdy jsem se nikterak neléčila, bylo opravdu nemožné.
Něco málo ke slovnímu hodnocení.
Můj syn chodí do školy, kde jsou děti v první třídě hodnoceny pouze slovně. Považuji to rozhodně za správnou myšlenku, ALE...
Naše paní učitelka předchozích 15 let děti klasifikovala klasicky a přechod na tuto novinku zřejmě nezvládla. Místo známek dokázala nastolit stejný stres u dětí červenými a černými puntíky škrtnutými či neškrtnutými obrázky atd. I na rodičovských schůzkách padaly věty typu "Víte paní Nováková, že ten váš je nejhorší protože má už osm černých puntíků?!" nebo "Dnes ten diktát dpadl tak hrozně, že jsem rozdala 15 černých puntíků a jen dva červené". A podobně. Vysvědčení syna, který nyní dostává samé jedničky, obsahovalo tři řádky podobného znění - v matematice pracuje dobře.
Takže, jako všechno, je to v lidech, skvělá paní učitelka dokáže zázraky i s klasickou známkovací stupnicí, její méně zdatné kolegyni se to nepodaří ani bez používání známek.

Take si myslim Mirko, ze je vse
v lidech a ne v pisemnem ohodnoceni... Nevedela jsem, ze
rodice v Cechach tolik usiluji
o pisemne ohodnoceni svych deti.
Vzpominam si na vysvedceni sve
dcery z prvni tridy, kdy jsem
nejdrive sjela ocima znamky, a pak
teprve kladne ohodnoceni. Jsem
mama, ktera ma rada ve vsem jasno
a jenom pisemne ohodnoceni by
me neuspokojilo. Mozna, ze by pomohlo pomalym zackum v prvni,
max. 2. tride, ale dal uz asi ne.
Vzdyt ne jemom dospeli se ve
svem zivote potykaji s ruznymi
nezdary, casto se do stresu dostanou i nase deti. A skola je
jednou z instituci, kde se
mu nauci celit. Mam sikovne deti,
ale pokud prijde neuspech, hned
je povzbuzuji a pofoukam bolistku... Nikdy nic spatneho
o pani ucitelce pred detmi nerikam
a uz vubec nejsem typ, ktery by si
na ni "doslapnul". Deti to citi take tak a sve pani ucitelky respektuji. Nakonec i v Americe
maji ucitele nizke platy a uz vubec
to neni prestizni zamestnani.
Moc si preji vypestovat u svych
deti pozitivni nahled na svet,
aby nezacaly nadavat na vsechny
a na vsechno pri prvnim velkem
neuspechu. Ja vim, ze hodne formuje
nase deti prostredi, ve kterem vyrustaji, ale z velke casti je
to v nas, rodicich.

Pomalu se blizi konec skolniho
roku, nesetreme pochvalami (vzdy
se neco hezkeho najde) a podekujme
vsem ucitelum, aby se v zari
vratili vsichni do svych trid.
Aby se nestalo, tak jako v USA,
ze zacnou vase deti ucit nekvalifikovani lide (mych deti
se to letos netykalo).

Zdravi Tana

Upřímně mě těší, že jste se ozvaly na můj názor a že maminek, které by slovní hodnocení ve škole upřednostňovaly, je zřejmě víc než dost.
Míšo, Tvoje zkušenost s tou nešťastnou dřevěnou krabičkou dokazuje jednu věc: dítě, které není přecitlivělé, se sice z takového zážitku počurávat nezačne, ale přesto si to pamatuje nadosmrti, že to byla ze strany učitelky křivda či necitelnost nebo jak to nazvat. Já jsem byla taky hrozná nešika, zůstalo mi to a přitom naše paní učitelka byla v rámci dobových možností fantastická. Přesto si ty ušmudlaně přišité knoflíky pamatuju dodneška i ty dvojky a trojky v ručních pracích (horší známky nám až do 4. třídy nedávala) a spíchnout si vlastní šaty se mi ještě nepodařilo.
Jarko, Ty musíš být neuvěřitelné sluníčko, protože pokaždé potěšíš, potěšíš a ještě jednou potěšíš. Takových učitelek jako je Tvoje kamarádka kdyby bylo víc... K tomu ta hudebka u Tvojí dcery, jsi fajn.
Šárko, taky jsem měla v první třídě velkou jedničku a byla jsem na to hrdá. Ale ne každé dítě ji může dostat, protože by to prostě nebylo "spravedlivé". Proč má dítě, které je pomalejší, mít očička smutná? Třeba se hrozně snaží, ale slabiky se prostě pletou. Ti rychlejší se tolik snažit nemusí, jde to samo a kdyby paní učitelka pomalejším dala jedničku jen za snahu, mezi dětmi by to vypadalo jako nespravedlnost. Souhlasím s Tebou, že děti se začnou trošičku zocelovat vůči drobným křivdám, s kterými se budou v životě setkávat prakticky neustále, ale já bych toho takhle nevinné děti ještě aspoň do té třetí třídy ušetřila. Zdůrazňuji JÁ OSOBNĚ. A co se týče učitelských autorit, určitě máš do velké míry pravdu. Vycházela jsem z vlastní zkušenosti, kdy mě rodiče mohli bez problému odkázat na paní učitelku, protože věděli, že jí můžou bezmezně věřit. Uznávám, že ne vždycky je to takhle ideální, viz zcela opačný případ mé sestry, která ze čtvrté do páté třídy šla s tím, že už konečně nebude mít tu k...u. Škoda, spousta dětí byla takhle zbytečně znechucena a demotivována. Pak už měla sestra pořád na vysvědčení nějakou tu trojku, opakuju, že byla chytrá a nadanější než já, která jsem měla vyznamenání. Naštěstí bez problému odmaturovala, ale ty čtyři první roky ve škole byly zřejmě důležitější, než se zdálo.
Dášo, zkušenosti Tvého syna jsou ukázkou toho, co bych si vpodstatě přála. Napsala jsi, jak to chodí u něj ve škole. Myslím si, že takhle by to mělo vypadat.
Suma sumárum si myslím, že je nejvyšší čas přestat děti "motivovat" známkami a začít důkladně měnit přístup k prvňáčkům a druháčkům, ať si babičky a tetičky nad slovním hodnocením kroutí hlavou, jak chtějí. Koneckonců vysvědčení s velkou jedničkou můžou svému miláčkovi vyrobit samy...