Názory k článku Průzkum: děti v nemocnici

První zkušenost s pohotovostí: syn tehdy dvouletý se večer začal dusit. Čtyři dny jsme se léčili na kašel. Jeli jsme radši na pohotovost. První co bylo, sestra mě seřvala na dvě doby, proč jedeme až teď, proč jsme si nešli ke své lékařce a nasraně odešla. Přišla jiná, mladá a usměvavá, které jsem mohla vysvětlit, že jsme u lékařky byli, dostal sirup a teď večer se to zhoršilo a že bych nerada, aby se udusil. Pak už byla péče příkladná. Sice na nic nepřišli, pustili nás domů a až později pan doktor imunolog zjistil, že má sníženou imunitu, dostal kapky a po dvou letech je syn zdráv.
Druhá zkušenost: Dcera, tehdy asi 4 roky, si na procházce rozbila čelo, slušná hluboká rána 1 x 1 cm. Sestra mě na chirurgii seřvala, že nemám její kartičku pojištěnce. Běžně si ji na procházky beru :-) Bylo pro mě důležité dostat dceru včas k doktorovi, ztrácela vědomí. Pokud bych se vracela domů pro kartičku, nevím... Potom už opět péče příkladná. Držela jsem ji za ruku, když ji šili, byla statečná, nechali si nás přes noc na pozorování, vše vysvětlili, sestry ochotné.
Třetí zkušenost: Dcera letos, 6 let, začala před silvestrem zvracet. Protože mám zdravotnické vzdělání, byť jsem zběhla, snažila jsem se to zvládnout nejdřív doma s konzultacemi s lékařkou samozřejmě. Nasadili jsme dietu. Ale malá byla slabá, neudržela ani lžičku čaje, všechno vyblinkala. Druhý den se přidal průjem a teploty a tak jsme na silvestra večer jeli na pohotovost. Přijeli jsme o půl sedmé, pohotovost končí v sedm. Jen jsem řekla, že malá zvrací aa má průjem, zprdla mě sestra, že jsem měla přijet dřív a ne teď když oni končí. (Končit měli za půl hodiny!) V klidu jsem jí vysvětlila, že mám zdravotnické vzdělání, že jsem vše konzultovala s dětskou lékařkou a přesně popsala příznaky, a že už jsme tohle mnohokrát zvládli doma, ale že tohle bude těžší. Navíc některé příznaky odpovídaly zánětu slepého střeva. Od té chvíle už byla milá, paní doktorka byla také milá, poslali nás na chirurgii, tam se pan doktor divil, že se musí nejdřív odebrat krev a moč, takže jsme šli na dětské odělení, kde si nás nechali. Lékaři byli usměvaví, vše vysvětlili, sestry byly některé milé, některé méně, ale neprudila žádná. Teplotu jsem malé měřila sama, léky jsem jí také dávala sama. Pomohla kapačka, pak se vše rychle spravilo. Co velice oceňuji bylo klepání na dveře před vstupem kohokoli. To že jsem dělala ošetřovatelku mé dceři místo sester, mi nevadilo. Měly práce nad hlavu. Zarazilo mě sice, že dostává malá slazený čaj, ale já jí vařila svůj, takže jsem neprudila :-) K dispozici je kuchyňský koutek s mikrovlnkou, varnou konvicí a ledničkou. Hračky tam děti taky mají, byly tam i paní, které se jim věnovaly. Něco jako vychovatelky. Myslím, že děti školou povinné tam i jakoby doučují. Dokonce se mi jedna paní vychovatelka omlouvala, že se mé dceři nevěnovala, protože tam měla malé děti, které neměly maminku. Což mě udivilo, od toho jsem tam s dcerou byla a je logické, že když tam jsem, tak se jí nemusí věnovat a má čas na děti, které jsou samy. Takže si nemůžu stěžovat.
S porodem už to bylo jiné, ale to je jiná kapitola a je to o lidech. Asi jsem neměla štěstí. Ale s dětským oddělením mám dobré zkušenosti, jen by sestry měly při příjmu nechat maminku všechno říct, než po ní vyjedou :-)

Musím se připojit ke chvále na dětskou urologii FN Olomouc. Syn tam absolvoval 2 hospitalizace, z toho 1x operaci vrozené vady a byli jsme moc spokojeni, sestřičky, doktoři, veškerý personál super!!!

Přečetla jsem si pár článků a s hrůzou si uvědomila, že se za těch osm let ve FDN Brno mnoho nezměnilo.
Dnes mi doma odmlouvá zdravý, krásný osmiletý kluk. Jen naši blízcí vědí, že se mu přes půl bříška táhne jizva. Proč?
Míša se narodil císařským řezem s poctivými čtyřmi kily porodní váhy a od začátku se měl čile k světu. Ve třech týdnech začal najednou horečkovat. Jeho pediatrička nám okamžitě doporučila jet do nemocnice – u takového miminka nejsou horečky běžným jevem. Ve FDN Brno nás chvíli nechali čekat v narvané čekárně, ale faktem je, že nás vzali přednostně – jiné tak malé mimčo tam nebylo. Doktorka na něj koukla jedním okem, zeptala se na příznaky, z kterých jsem objektivně mohli uvést jen tu horečku a poslala nás na rentgen (!). Rentgen nic neukázal tak prý máme jít domů a horečku srážet ibuprofenem. Konec, tečka.
Po dvou dnech, kdy se mi synek nechtěl hnout od prsu a přesto zhubl na porodní váhu, plakal, kroutil se a vzdychal (i miminko umí vzdychat!), kdy jsme střídavě jásali nad poklesem teploty po ibuprofenu a propadali zoufalství, když začala lézt zase nahoru, nás měli v nemocnici zpět. Tatáž doktorka koukal do papírů a povídá: “ Já mu nevzala moč? To jsem ale kráva…“ Já to tehdy neslyšela, protože jsem konejšila synka, ale manželovi to vyrazilo dech natolik, že ani nehlesl. Později mi řekl, že ještěže tak, že by jí jinak asi přerazil.
A tak si nás tam nechali s prudkým zánětem močových cest. Sice bylo vidět, s jakým „nadšením“, ale kojila jsem, tak jim nic jiného nezbylo.
14 dní jsem proseděla na kovové židli vedle postýlky, ve které ležel synek napojený na infúzi, kojila toho hladovce shrbená a zkroucená, vecpaná mezi dvě postýlky, doufala, že mě sestra v noci vzbudí, až se malý probudí na kojení (dostala jsem lůžko v pokoji na druhém konci chodby a po dvou nocích na židli jsem si už musela jít lehnout), lezla sestrám na nervy svou snahou starat se o něho sama (představte si, že jsem své první miminko chtěla sama převlékat a přebalovat!) a marně naháněla doktory a snažila se zjistit, proč má proboha v jeho věku zánět ledvin! Po sérii vyšetření, kdy nás šoupali sem a tam jak balík s mléčným přívěskem (co jiného jsem pro ně byla, než otravný stroj na mléko) a já se zase nic nedozvěděla, už jsem se fakt sesypala (žádný div v šestinedělí). Když se do toho naštvaně vložil manžel, doktorka se hrozně divila, co prý mi je, vždyť mi přece všechno říká!
Po 14 dnech jsme z nemocnice vypadli a doufali, že to byla jen noční můra, která se nebude opakovat. Za tři týdny jsme tam byli zpátky se stejnou diagnózou.
Ukázalo se, že překážka na močovodu sama od sebe nezmizí, dál bude městnat moč a v ní se budou vesele množit „zubaté potvůrky“ – třeba obyčejné E.coli. Náš druhý pobyt v této nemocnici byl o něco veselejší, byly totiž prázdniny a my byli na oddělení pro velké děti. Sestry prima a dokonce se našel i jeden (!) mladý doktor, který mi podrobně vysvětlil, co že to malému vlastně je a co se s tím dá dělat a že nejlepší by zřejmě bylo operovat. Teď ale bude muset být trvale na chemoprofilaxi, aby se záněty neopakovaly.
Potřetí jsme v dětské skončili, když bylo Míšovi osm měsíců, po lékařem doporučeném vysazení léků (byl bez nich přesně tři dny). Tehdy to bylo nejhorší a mně konečně došlo, že lékaři opravdu nejsou „bozi v bílých pláštích“. Při vizitě lékařka vtrhla do pokoje, nepozdravila, maximálně mě sprdla, proč není malý svlečený, řvoucí a vyděšené batole fofrem prohlédla, na nic se nezeptala, načmárala něco do karty a zmizela. A chraň bůh, abych se do karty podívala! Když to sestry zjistily, prostě ji odnesly. A taky třeba odnesly malého neznámo kam a když ho vrátily, opět řvoucího a vyděšeného, ukázalo se, že byl na odběru krve. Když jsem protestovala, proč mi to neřekly, abych mohla být s ním, divily se proč jako. Stále jsem kojila, synek nebyl žádný drobek a udržet ho při tom v náručí už se prostě nedalo. Tak jsem si ho začala brát na kojení na pokoj. Když se o tom dozvěděla doktorka, vyjela na mě, jak si to představuju, na mém pokoji je jiná mikroflóra, co když malý něco chytí (narvaný antibiotiky až po uši). Na můj dotaz, ať mi tedy poradí, jak mám v pokoji pro pět dětí se dvěma maminkami nakojit na židli skoro osmikilové batole a jestli mi v tom případě doporučí přestat kojit, jen něco zakoktala a ztratila se.
Když nám pak při propouštění urolog na dotaz, zda není možné těm infektům trvale zabránit, řekl, že se nedá nic dělat, že s tím prostě bude muset žít, došla nám trpělivost.
Zkontaktovali jsme dětskou urologii v Olomouci a objednali se. Mezitím Míšovi zase našli v moči bakterii, bohužel nějakou pěkně odolnou mršku. Nefrolog pokrčil rameny – znova hospitalizace a antibiotická léčba. Nakonec jsme ho ukecali, antibiotikum sehnali sami a jezdili denně na injekci. Míšovi totiž subjektivně vůbec nic nebylo.
A pak jsme konečně absolvovali vyšetření v Olomouci. Okamžitě zařazení do operačního programu, operace za dva měsíce, pokud prý nechceme, aby skončil s jednou ledvinou.
A teď tohle smutné vyprávění nabírá obrátky ke šťastnému konci.
Míšu operovali téměř přesně na den rok od jeho první zkušenosti s nemocnicí. Na olomoucké dětské klinice jsme měli pro sebe svůj pokoj. Dostali jsme ho už na předoperační vyšetření v narkóze, ale moc jsme v něm nepobyli. Na vyšetření jsme mohli přijít brzy ráno (to šlo, máme v Olomouci příbuzné), odejít jsme měli odpoledne, až bude prcek bezpečně z narkózy venku, ale už po obědě mi doktorka s pohledem na synka lítajícího jak čamrda po chodbě, povídá: „Víte co, běžte. Evidentně už nás nepotřebuje“.
Na operaci nastupoval taky brzy ráno, odnesla jsem ho skoro až na operační sál. Hned po operaci mi ho ukázali a doktorka mě posílala domů (do Brna) s tím, že na JIPku za ním nemůžu. Já už ale byla vycvičená, šla za primářem, dostala místo na společném maminkovském pokoji a hned druhý den seděla na JIPce u Míšovy postýlky. Dostala jsem ho odtamtud o den dříve! Hlavně díky primáři, který byl sice srandista, ale měl rozum a pochopení. Míša nechce pít z flašky? No tak ho nakojte! Nebudeme vědět, kolik toho vypil? No bóže, hlavně že je spokojený. Potřebuje pochovat? Tak si k němu lehněte! Chlapeček na vedlejším lůžku měl stejnou operaci jako Míša dělanou dvě hodiny před ním, ale nemohl mít u sebe maminku (3 další sourozenci) a z JIPky šel až den po nás. To o něčem svědčí, ne?
Na oddělení jsem si po zkušenostech z Brna připadala jako v ráji. Ráno po snídani sestra ohlásila vizitu, přišla příjemná usměvavá doktorka, pozdravila, zeptala se, jak se vede, co nového, pak požádala, ať malého rozbalím, prohlédla ho, nechala zabalit a řekla co a jak dál. Žádné stresy, nervy, Míša se celou dobu culil. Nechce spát v postýlce? Vemte si kočárek! Venku je pěkně, zítra se běžte projít do zahrady. Přijela za Vámi parta kamarádů v historických kostýmech? Proč jste je nevzali nahoru na oddělení? Já jen zírala. Žádný lékařský zásah neproběhl beze mě, o všem mě informovali, lékařka mi kreslila do notesu močové ústrojí a vysvětlovala, co proběhlo a co může nastat… Prostě jsem si připadala jak ve snu.
A když nás propustili a my po týdnu při kontrolním odběru s hrůzou zjistili, že má Míša v moči zase tu stejnou potvoru, jako před pár měsíci, v Olomouci mu vyčistili předkožku a potvora byla pryč. Bez antibiotik. Že to nenapadlo doktory v Brně? Mají toho přece tolik…

Když se dnes dívám na svého šikovného, hubatého, spokojeného osmiletého syna, s vděčností vzpomínám na paní docentku z Olomouce, která svým rozhodnutím zřejmě zachránila jeho malou ledvinu, a na všechny tamní lékaře a sestry, kteří nám tu těžkou dobu svým přístupem co nejvíce usnadnili. A na FDN Brno? Na tu se snažím zapomenout.

Je tomu asi měsíc, kdy se můj syn ráno vzbudil asi v pět hodin, což není normální, protože se budí v osm, šla jsem k postýlce vzala ho do ruky, a už sem věděla, že je zle. Změřila jsem mu teplotu a po odeštení měl 40,2. Dala jsem mu mléko, a ihned po tom panadol. Netrvalo to dvě minuty a okamžitě všechno vyzvracel. Když jsem ho přebalovala, zjistila jsem, že má i průjem. Jelikož byla sobota, nemohla jsem jít ihned k doktorce, čekala jsem do šesti do večera a jeli jsme na pohotovost. Mezitím malej odmítal cokoliv jíst a pít. Snažila jsem se alespoň čaj po lžičkách, ale ani to ne. Na pohotovosti mi řekli, že je vše v pořádku, že je dostatečně zavodněnej. Dostali jsem nějaké léky a já klidná jela domů. Jenže všechny léky, pití, jídlo okamžitě zvracel a každou půl hodinu jsem ho přebalovala. Druhej den jsme jeli rovnou do FN bulovka, protože je to nejblíž, tam si nás okamžitě nechali, že je dehydrovanej, a jak to, že nás neposlali rovnou s tý pohotovosti a tak. Samozřejmě jsem se nechala hospitalizovat s ním. Všechno bylo perfektní, doktoři, sestřičky až do třetího dne naší hospitalizace. Paní, co se mnou ležela na pokoji s holčičkou mi říkala, že viděla v umyvadle nějaké broučky. Hm., pak jsem je viděla taky. Byli to šváby - na infekčním oddělení a nejenom v umyvadle, ale i na stole, kde bylo jídlo a děti tam měli piškoty. Naštěstí další den malej začal pít čaj a rýžový odvar a začal trochu nabírat zpět váhu (za jeden den zhubnul kilo), tak jsme další den mohli jít domů. Po příjezdu domů, jsem nechala tašky venku na mrazu, všechny věci jsem vyndala a vyklepala, než jsem věci odnesla domů, aby se mi šváby neusídlili i doma. Všichni mi tvrdili, že šváby jsou jen tam, kde je čisto, ale to by asi na Bulovce brzo umřeli, protože za pět dní naší hospitalizace byla na našem pokoji jen jedinkrát uklízečka a ta vytřela jen cestičku mezi postelema ke dveřím. Tak jestli takhle má vypadat infekční oddělení pro děti, tak nevím. Jinak na personál si opravdu nemůžu stěžovat, až na jednu sestru, která celou noc spala a nutila mě v jedenáct hodin, ať syna nakrmím a pak ať si přijdu ráno v sedm. Když jsem jí řekla, že ne, že malej v noci nejí, že mu dám v osm, jak je zvyklej a pak až ráno, tak řekla, že neexistuje, co kdyby se vzbudil v noci a měl hlad. Když jsem jí řekla, že bych si teda v noci pro to jídlo přišla, tak mi řekla, že ne, že děti mají jíst naposledy v jedenáct a pak mají mít do sedmi pauzu. Když jsem šla v noci na záchod, tak jsem pochopila proč. Chrápala na celé kolo (v sesterně byl jen závěs a nebyli tam dveře). Když jsem šla na záchod po druhé (nemohla jsem tam spát), což bylo asi v půl páté ráno, šla jsem okolo pokoje, kde byli otevřené dveře a brečela tam holčička (byli jí asi tři roky), tak jsem se na ní šla podívat, jestli se podaří mi jí uklidinit a co jsem vyděla mě vyděsilo. Seděla v postýlce, nožičky jí vyseli dolů koukala na zem a plakala. Povedlo se jí vytrhnout kanilku a schodila na zem kapačku a ta se rozbila. Upozorňuju, že to bylo hned naproti tý sesterny a tu sestru to nevzbudilo. Tak jsem jí šla vzbudit a hrozně se divila, kdy se to stalo, že se tam byla před chvílí dívat. Tohle mě utvrdilo v tom, že bych dítě v nemocnici samotné nenechala. Hlavně malej fakt potřeboval každou půl hodinu přebalit, protože měl úplně červenou prdelku a když se pokakal, tak ho to pálilo, tak si nedovedu představit, že by v tom byl celou noc.
Další noc tam byla sestra, která byla pořád v pohotovosti, malej zabrečel a hned byla u nás na pokoji a to tam byl se mnou, ale vždycky se přišla zeptat, jestli něco nepotřebujeme, jestli nemá hlad...atd. Tak taková je má zkušenost s nemocnicí.

Mám syna 10.měsíců a v nemocnici jsme byli zatím 3x, poprvé v dětské v Brně na interně a po čtyřech dnech na infekčním - nakazil se tam průjmem. Na interně hrůza -sestry nezájem, doktoři přišli max. 2x za den a neřekli vůbec nic, děti museli jíst jak se přikázalo a miminka bez maminek měli smůlu protože zrovna třeba sestry neměli čas tak museli počkat a najíst nedostali - ještě že jsme byli kojení - na to nehleděli na infekčním když má průjem tak jsem kojit nemohla a cpali ho rýžovou kaší a polívkami které syn silně odmítal, po dvou dnech jsem se na vlastní žádst nechala propustit - 22.12. Řekla jsem že nikdy víc se tam nechci vrátit.
Tento víkend se nám stalo že jsme odjeli za příbuznými k Mladé Boleslavi a syn se během noci začal dusit a nebylo mu dobře, ráno jsem s ním hned jela na pohotovost do Mladé Boleslavi, kde si nás nechali s akutní bronchitidou. Hned při příjmu mi lékařka všechno vysvětlila až těch informací bylo moc. Na oddělení daly sestry syna hned na JIP ab byl pod dohledem. Byla jsem na pokoji a chodila se na něj dívat, odpoledne se mu po lécích ulevilo tak mi ho i s přístroji přestěhovali na pokoj aby mohl být se mnou. Každou chvíli přišly sestry nebo lékařka ptali se jak se mu daří lékařka mi neustále říkala co se synem dělají a jak to bude. Jídlo dostával podle svých potřeb kdykoliv jsem za sestrami přišla udělali mi hamilon - dávali dětem mlíčko které jsou zvyklé pít, na oběd hami polívku, vzhledem k tomu že se dodržuje řád jak jsou děti zvyklé. Prostě úplně super, Ondra se mohl najíst kdy chtěl a jak je zvyklý z domu. K dispozici jsme měli kuchyňku s mikrovlnou kde jsme si jídlo ohřály. Pro děti bylo na pokoji spoustu hraček. Já jsem dostala oběd a ještě se mi sestra omlouvala že si normálně můžu vybrat ze tří jídel ale že mi objednala sama.
Největší překvapení byla ranní vizita v něděli kdy přišla paní primářka a všechno mi znovu vysvětlila, řekla mi že když mi manžel zajede koupit dolékárny potřebné léky tak mě naučí zacházet s inhalátorem a můžeme se synem domů do Brna. Z této nemocnice jsem nadšená a myslím že kdyby to tak fungovalo v každé dětské nemocnici tak by to i pro děti bylo bezva.
Nevím jak to chodí v Brně na ostatních odděleních ale já mám zatím 2 špatné zkušenosti.