Nemocnice Valašské Meziříčí

První zkušenost s pohotovostí: syn tehdy dvouletý se večer začal dusit. Čtyři dny jsme se léčili na kašel. Jeli jsme radši na pohotovost. První co bylo, sestra mě seřvala na dvě doby, proč jedeme až teď, proč jsme si nešli ke své lékařce a nasraně odešla. Přišla jiná, mladá a usměvavá, které jsem mohla vysvětlit, že jsme u lékařky byli, dostal sirup a teď večer se to zhoršilo a že bych nerada, aby se udusil. Pak už byla péče příkladná. Sice na nic nepřišli, pustili nás domů a až později pan doktor imunolog zjistil, že má sníženou imunitu, dostal kapky a po dvou letech je syn zdráv.
Druhá zkušenost: Dcera, tehdy asi 4 roky, si na procházce rozbila čelo, slušná hluboká rána 1 x 1 cm. Sestra mě na chirurgii seřvala, že nemám její kartičku pojištěnce. Běžně si ji na procházky beru :-) Bylo pro mě důležité dostat dceru včas k doktorovi, ztrácela vědomí. Pokud bych se vracela domů pro kartičku, nevím... Potom už opět péče příkladná. Držela jsem ji za ruku, když ji šili, byla statečná, nechali si nás přes noc na pozorování, vše vysvětlili, sestry ochotné.
Třetí zkušenost: Dcera letos, 6 let, začala před silvestrem zvracet. Protože mám zdravotnické vzdělání, byť jsem zběhla, snažila jsem se to zvládnout nejdřív doma s konzultacemi s lékařkou samozřejmě. Nasadili jsme dietu. Ale malá byla slabá, neudržela ani lžičku čaje, všechno vyblinkala. Druhý den se přidal průjem a teploty a tak jsme na silvestra večer jeli na pohotovost. Přijeli jsme o půl sedmé, pohotovost končí v sedm. Jen jsem řekla, že malá zvrací aa má průjem, zprdla mě sestra, že jsem měla přijet dřív a ne teď když oni končí. (Končit měli za půl hodiny!) V klidu jsem jí vysvětlila, že mám zdravotnické vzdělání, že jsem vše konzultovala s dětskou lékařkou a přesně popsala příznaky, a že už jsme tohle mnohokrát zvládli doma, ale že tohle bude těžší. Navíc některé příznaky odpovídaly zánětu slepého střeva. Od té chvíle už byla milá, paní doktorka byla také milá, poslali nás na chirurgii, tam se pan doktor divil, že se musí nejdřív odebrat krev a moč, takže jsme šli na dětské odělení, kde si nás nechali. Lékaři byli usměvaví, vše vysvětlili, sestry byly některé milé, některé méně, ale neprudila žádná. Teplotu jsem malé měřila sama, léky jsem jí také dávala sama. Pomohla kapačka, pak se vše rychle spravilo. Co velice oceňuji bylo klepání na dveře před vstupem kohokoli. To že jsem dělala ošetřovatelku mé dceři místo sester, mi nevadilo. Měly práce nad hlavu. Zarazilo mě sice, že dostává malá slazený čaj, ale já jí vařila svůj, takže jsem neprudila :-) K dispozici je kuchyňský koutek s mikrovlnkou, varnou konvicí a ledničkou. Hračky tam děti taky mají, byly tam i paní, které se jim věnovaly. Něco jako vychovatelky. Myslím, že děti školou povinné tam i jakoby doučují. Dokonce se mi jedna paní vychovatelka omlouvala, že se mé dceři nevěnovala, protože tam měla malé děti, které neměly maminku. Což mě udivilo, od toho jsem tam s dcerou byla a je logické, že když tam jsem, tak se jí nemusí věnovat a má čas na děti, které jsou samy. Takže si nemůžu stěžovat.
S porodem už to bylo jiné, ale to je jiná kapitola a je to o lidech. Asi jsem neměla štěstí. Ale s dětským oddělením mám dobré zkušenosti, jen by sestry měly při příjmu nechat maminku všechno říct, než po ní vyjedou :-)