Názory k článku Jak jsme jako rodiče selhali

Dobry den,
pokud nemate k dispozici knihu z ceskeho prostredi, ktera by Vaseho syna zaujala, co treba pouzit cesky preklad neceho z libovolneho jazyka?

Zdravi David Tesar

Mila Simono,

sude a liche dny? Pochopitelne ze je to umele. Je mi to jasne!! Jenze COKOLIV bych delala, bude v nasi situaci umele. Je tezke udzet cestinu, kdyz jsme na to jen sami dva.
Nechtela jsem se Te (a ostatnich dvojjazycnych) nicim dotknout :-)) Ja vim, ze lidi, kteri ovladaji vic jazyku, je spousta. Ten povzdech na tim, jestli existuji dvojjazycne deti by se dal prirovnat k povzdechu maminky, ktera beznadejne vecer co vecer uspava svoje brecici mimino, a nechce se ji verit, ze neketre deti staci polozit a pohladit a sami spi..... Zda se mi jen, ze za tou dvojjazycnosti musi byt kus prace. Kdo Te treba ucil v bulharstine cist a psat? (Predpokladam, ze to nebyla ceska skola....) A jestli se nepletu, tak bulharstina nepouziva latinku ale azbuku. Takze "samo" to asi neslo :-)) A pak to opravdu vidim jako ukol pro rodice a proto jsem ten clanek psala.
Mej se fajn.


Katka

Kateřino (a Jano),
znám rodiny, kde se sice důsledně mluví česky, ale protože děti vyrůstají v Americe, mluví anglicky. Mluví anglicky i na svoje česky mluvící rodiče, protože ví, že rodiče jim anglicky budou rozumnět a je to tak jednodušší. Zajímavý je, že se mnou tyto děti mluví česky - myslím, že je to proto, že mě nikdy neviděly v situaci, kdy bych mluvila anglicky (ve škole, s ostatníma maminkama, u doktora, v obchodě) - přestože anglicky mluvím velmi dobře. Tyto děti, když se vrátí z prázdnin v čechách, mluví bezvadně česky (bez přízvuku), během školního roku zase přízvuk naberou.

No a některé věci opravdu vycházejí natolik z prostředí, že pokud dítě v tomto prostředí (Čechy) nevyrůstá, bude mít vždycky mezery. Takový příklad - do anglické školy v Čechách, kde jsem pracovala chodila česká holčička - rodiče neuměli anglicky vůbec, mimo školu měla teda úplně české prostředí (knihy, televize, prodavačky, kamarádi atd.). Přesto mě přišla poprosit o kopii svého "reportu". Před tím chodila do české školy, nosila domů "vysvědčení", ale potom si prostě v té rychlosti na slovo vysvědčení nevzpoměla.

Takže Kateřino, ono je to těžké, abyste češtinu nezanedbali museli byste třeba chodit na SRPŠ a ne PTA, nosit vysvědčení a ne reporty atd... BOhužel tohle se asi nedá zvládnout - my chodíme na DMV místo na inspektorát, jezdíme BARTem místo vlakem, už jsem se tuhle přistihla, jak si píšu na seznam nákupu salmona místo lososa, často "bývám hektická" (a za chvíli budu mluvit jak Škvoreckého Blběnka :-)))
Jinak s knížkama - mě hrozně nadchnul kocour Mikeš. Jako malá jsem ho četla pořád dokola - třeba by se líbil i tvému synovi - je to natolik pohádka, abys nemusela vysvětlovat "družstevní vajíčka" a proč jsou všichni tak paf z letadel a přitom je to dostatečně dobrodružný, aby to kluka zaujalo...

No a ještě k těm rodným jazykům - moje kamarádka se narodila anglickým rodičům v Argentině (španělština), tam žila do šesti let, celou školu včetně university chodila v Brazílii (portugalština) a teď už asi patnáct let žije v Londýně (kromě toho vystudovala němčinu, naučila se česky a esperanto - česky "moc neumí" protože to se učila jenom proto, aby si mohla přečíst nějakou tu knížku od Václava Havla v originále :-))) A ta říká, že má tři rodné jazyky a to v tomto pořadí - portugalština, angličtina, španělština (čili převládá jazyk, v kterém chodila do školy a lítala s děckama po venku a prožívala první lásky, přestože doma mluvili anglicky a přestože teď už žije dlouho v ANglii a splňovala by asi i ty nejpřísnější názory na definici angličtiny jako "prvního rodného jazyka").

Já si myslím, že pro děti vychovávané v cizině se dá udělat jen to, že jim zajistíte stálý přísun jazyka (mluvit, kupovat filmy, nechat rodiče natáčet večerníčky, i snažit se sehnat ty zajímavé knížky) - a zbytek si musí děti rozmyslet samy - jestli si potom (v dospělosti) budou češtinu udržovat, nebo jestli jí zapomenou atd. Asi nemá cenu se s tím příliš trápit, úplně dokonalý nejsme nikdo (a upřímně řečeno, kdo z nás umí dokonale česky???:-))))

Ahoj Katerino,
dovoluji si neco pripsat z vlastni zkusenosti. Dvojjazycne deti podle me existuji - jedno z nich je muj manzel ;-)). Vyrustal v nemecky mluvici rodine, ale zije v zemi, kde se mluvi francouzsky. Mnohokrat jsem se ho na zacatku naseho vztahu ptala, ktera rec je pro nej ta "hlavni". Rikal, ze v tom nedela absolutne zadny rozdil. Nemecky mluvi, cte a pise (dobre, to psani by mozna bylo v nemecke skole mezi 2 a 3, no a co - jak uz psala Simona, kolik deti ve skolach propada z jejich rodnych reci), francouzsky to same (i kdyz pise asi lepe - ma v tom vetsi praxi).
Ostatne, jak to dopadne s nasim robatkem - na to jsem velmi zvedava. Ja na nej mluvim cesky, jeho tata nemecky a jednou bude mit ve skolce francouzstinu. Tak uvidime.
Myslim problem s vasimi detmi byl jediny - nemeli co cist. Ale to nebylo vase selhani, delali jste urcite oba to, co bylo ve vasich silach.
Manzel cte pouze nemecky psane knihy - odtud (predpokladam) umi take nemecky psat, kde jinde by se to naucil?
Kazdopadne se prikladam k nazoru Simci. Pokud vase deti budou v CR schopny natankovat, koupit si neco k obedu a hlavne si precist na obchodech, kde si ten obed koupit, tak je to uspech sam o sobe.
Napriklad muj tata umi asi v 10 recech rict "sirky" :-))). Ne ze by mu to k necemu bylo v praxi, ale bavi a udivuje tim kazdeho.
Takze uz jen tim, ze vase deti umi par (a jsem presvedcena, ze vic nez par) slovicek cesky, jsou necim trosku specialnim - a cas od casu to dodava v dusicce takovy zvlastni prijemny pocit. A to uz preci stoji za to, nebo ne?
Mej se moc kraaasne a preju spokojeny a uzvaneny ratolesti.
P+P