Názory k článku Rodinné večeře

to si toho moc nevymyslela

Já jsme rozhodně pro společné rodinné mluvení u večeře a nechápu lidi, kteří se kvůli úspoře místa v bytě či kuchyni vzdávají jídleního stolu a pak jedí každý v jiném rohu a v jinou dobu. U mých rodičů jsme měli mali stůl jen se třemi židelmi, ačkoli jsme byli čtyři, takže to také nebylo no. Naši vždycky celé nedělní dopoeldne mnoho hodin vařili a paks e to potichu za deset minut snědlo. Tak to tedy ne. My jíme dlouho, právě kvůli mluvení, zvláště sobotní snídani, to už je spíše brunch. Naše děti se to asi také naučí, zatím jsou jim dva a čtyři a jsou to spíše to rozlité čaje:-( a batoletem vzteky hozené kůrky od chleba:-( Povídáme si i jindy, cestou do školky, doma při práci atd., zároveň se ale snažíme děti naučit, že jsou okamžiky, kdy se na rodiče nemluví.

Já mám ze svého dětství zážitek přesně opačný...ano, u jídla se mluvilo, protože to byla jediná doba, kdy nikdo neměl jiné zájmy - pletení, zprávy, učení se...jenže se zásadně probíraly věci, které se probrat musely - tedy věci nepříjemné...rodičům to "nepřipadalo" - oni na nás, na děti, jenom "vylili" svůj stres za celý den a večer pak měli v pohodě...jenže jak já, tak i moje sestra (a ta byla chtěné a opečovávané dítě) jsme to dotáhly na rozsáhlé poruchy zažívání, trávení...co bylo ve škole je prima otázka tam, kde nejsou potíže nebo se nepředpokládají, ale zeptat se našeho syslíka "Co bylo ve škole" znamenalo v jisté době, že od jídla s brekem uteče...A ještě: když si pozvu milé přátele, neodbudu to tak, že je posadím ke stolu a zahltím jídlem - i mezi chody děláme dlouhé pauzy, a to jsou právě ty "přestávky na mluvení..."