Názory k článku Princ a chuďas

Milá Dano,myslím,že jsi své dceři odpověděla moc hezky.Mám dvě děti-8 a 10 let a ze zkušenosti vím,že se podobné poznámky čas od času objeví.Myslím,že je prostě nutné naše děti naučit to ,že vždycky budou lidé bohatší i chudší a že je to normální. Rozhodně nechci,aby si moje děti připadaly méněcenné kvůli tomu,že nemají nejnovější hračky apod. Záleží na postoji celé rodiny - jestliže děti vycítí,že Ty sama máš problémy s tím,že jim něco nemůžeš koupit, pak se ony budou cítit hůř.Já se snažím zaměřit na pozitivní stránky našeho způsobu života - máme na děti víc času,táta si s nimi hraje každý den - právě proto,že nepodniká a nemusí být celý den v práci. Jednou jsem se jich zeptala - chcete,abych šla do práce na celý den?Budeme mít víc peněz,ale vy budete chodit do družiny až do 5. Oodpovědí mi hurónské -NÉE! Zatím tyhle argumenty zabírají stoprocentně.
S pozdravem
Marie

Myslím si, že popisovaná situace není nová.Pouze dříve, za socialismu se takové průzkumy zřejmě neprováděly. Ale asi všichni si pamatujeme,alespoň já velice dobře, na podobné situace.Tenkrát se hodnotili věci z Tuzexu. Kdo neměl džíny, byl outsider. Tenkrát to byly děti zelinářů, uzenářů,různých předsedů, aj., kdo byly v oblečení a kapesném "nejlepší". Měřítkem hodnot byly věci z Tuzexu a dostupnost tzv. bonů.Většinou děti učitelů, lékařů a vědeckých pracovníků na tom byly hůř, protože jejich rodiče neměli přístup ke šmelině. Já jsem žila jenom s maminkou a měly jsme to o to těžší, že můj otec emigroval a maminka tak mohla vykonávat pouze nekvalifikované práce. Asi mi bylo líto, že nemáme tolik peněz jako ostatní,to už si tak nepamatuji. Ale vím, že se mi maminka snažila každý rok zajistit týden na horách během jarních prázdnin, jezdila jsem na tábory, pěstovala finančně dostupné koníčky (atletiku)a jsem jí za to vděčná. Nikdy jsem se vybavením nemohla rovnat ostatním, ale zážitky ano. A musím říct, že později jsem poznala lidi, kteří na tom finančně byli lépe než naše rodina, ale přesto neprožili jako děti to, co já, protože jejich rodiče šetřili na chatu, auto atd.nebo jim prostě bylo líto peněz. Čím jsem starší, tím víc vděku za její obětavost cítím a tím víc chápu, jak tyto zážitky jsou důležité pro rozvoj dětí (různá prostředí, jiné nároky,jiné děti). Dnes se mezi bohaté dostali i jiné profese a já doufám, že zaslouženě. A situace ve školách je velice podobná a záleží jen na rodičích dětí (spíše těch bohatších), jak vysvětlují jejich dotazy a zda jim vštěpují, že bohatství neslouží k chlubení. Naše děti také přicházejí ze školy s různými zážitky a dotazy, zda jsme bohatí, protože se spolužák vytahoval, že jeho táta vydělá sto tisíc korun měsíčně. Pokouším se jim vysvětlit, že toto rozdělení přece nemůže platit jako měřítko a snažím se jim to na jejich vlastních zkušenostech s kamarády a kamarádstvím dovodit. Zjistili jsme společně, že jejich kamarádi a kamarádky pocházejí finančně z různých rodin a že ty peníze asi nebude to hlavní, proč si s nimi rozumějí. Přitom rozhodně nepatříme výdělky k průměru. Ale snažíme se je nerozmazlovat drahými věcmi (oblečením, z kterého za chvíli vyrostou, přemírou hraček, s kterými by si nakonec stejně nehrály a mimochodem kapesné mají ca 20 Kč týdně;když jsem se jich jednou ptala, zda by nechtěly víc, samy řekly, že jim to na mlsání stačí). Takže doufám, že nezažily ani pocit závisti od jiných spolužáků. Musím říct, že samy naše děti mají nejhorší zkušenosti s těmi dětmi, kt. se vytahují bohatstvím svých rodičů. Jsou prý bezohledné, vytahují se vysokým kapesným a bijou ostatní děti. Takže tvrdily, že nikdy nechtějí být bohaté. Proto se jim snažím vysvětlovat, že bohatství nabité dobrou prací nebo výjimečnými schopnostmi není špatné a dá se využít nejen pro své potřeby a koníčky, ale pomoci i dobrým věcem. Myslím si, že je hlavně potřeba vštípit dětem vědomí vlastní hodnoty a základních lidských hodnot a nikoliv hodnoty kreditní karty jejich rodičů. Rodiče jsme si nijak nezasloužili, těm jsme se jenom narodili.