Názory k článku Genetické testy - pár otázek k zamyšlení

Já mám termín 15. dubna. Je fakt, že jsem už něco v břiše cítila, nějaké to chvění a bublání a lehounké ťukání, ale to ještě přesně nemůžu říct, že to byl broučínek, zrovna dneska se mi to stalo několikrát za den, už bych moc chtěla říct, že to bylo miminko, ale nejsem si ještě jistá.

Těch genetických testů se nesmíš moc bát, je lepší to pustit z hlavy a nemyslet na to, že by broučkovi něco mohlo být. Já jsem docela v klidu, protože nemám ani ty nejmenší předpoklady k jakýmukoliv postižení, tak věřím, že mu nebude nic chybět ani přebývat (ale to víš, že přitom klepu na dřevo). Jinak na UZV chodím každých 14 dní, už mám doma 3 fotečky, no je sladkej, ale nevím, co to bude, chtěla bych se nechat překvapit až se narodí. A kdy máš ty termín?

Čauky, tak mimčo bude mít asi kolem 16 cm, zatím to nevím přesně, ale příští pondělí mi Dr. bude broučka měřit a pak mě čekají nějaké genetické testy, tak jsem na to zvědavá. A co ty?

Ahojky, jsi tu?

Vladane,
myslím, že se v něčem mýlíš. I člověk s nějakým fyzickým nedostatkem může prožít skvělý život, aniž by se mu kdokoliv smál. Já sama mám od 5 let těžké revmatické onemocnění. Těžké deformity kloubů, např. ruka v lokti nejde natáhnout na méně než 30 stupňů, hůře chodím apod. Má lékařská prognóza byla celkově velmi nepříznivá. Přestože jsem celý život (s výjimkou pobytu v léčebných zařízení) prožila mezi zdravými dětmi - nikdy jsem neměla sebemenší problémy. Nikdo mě nikdy neoznačil slovem mrzák, invalida apod.
Naopak vždy jsem měla v kolektivu vedoucí úlohu. Jen pro zajímavost v 7. třídě jsem vyhrála i soutěž o královnu krásy, mého postižení si nikdo nijak nevšímal. Prostě děti i lidé mě vždycky brali jako celistvou osobnost, jako člověka, jako právoplatného člena společnosti či kolektivu.
Vím, co jsem si někdy ve 3. třídě prožila, když jsem se styděla za své lokty a chtěla nosit zásadně dlouhé rukávy. Pak se mně rozsvítilo a došlo mně, že lidé nekoukají na moje lokty, ale právě na ty dlouhé rukávy. Svlékla jsem se a najednou byl pokoj. Zajímavé ne?
Možná ještě na závěr, když jsem svému manželovi ukazovala, jak nenatáhnu ruku, asi po třech měsících vztahu, koukal na mě, že si dělám legraci.
Řekla bych tedy, že i dítě s poměrně těžkým fyzickým postižením může prožít skvělý život, bez toho, aby se mu někdo smál.