Názory k článku Otcovské fejetony: Interview s puberťákem

:-))) já jsem taky ve znamení štíra a cigarety jsem tedy schovávala, moje parta se zdála mým rodičům více než pochybná a vlasy jsem měla obarvené na modro:-)))) - když se barva vymývala, tvořila odpornou zelenou:-))))) Tak hodně štěstí a pevné nervy:-))))

U nás funguje něco podobného, jen ta věta zní: Co jsi měl (měla) dnes k obědu?". Samozřejmě není hlavním účelem zjistit, čím jsme já nebo syn zaháněli v poledne hlad. Jejím vyslovením startujeme povídání o všem možném. O škole, práci, kamarádech, plánech na víkend.
Většinou padne večer, před usnutím, kdy ještě chodím synovi (12,5) dávat dobrou noc. Na jednu stranu je to od něj opičárna, kdy oddaluje nezbytné spaní, na druhou stranu se právě v těchto situacích dozvídám ty nejdůležitější - problémy, trápení. Možná k tomu napomáhá i tma.

Pro uklidnění ostatním, po příchodu z práce se taky automaticky ptám, co škola, a dostávám podobné odpovědi.

Někde jsem četla, že dítě v pubertě prostě rebelovat musí. Pokud nenarazí na nějaké hranice doma, jde dál. Třeba k hranicím školního řádu nebo zákona.

S tymi zelenymi vlasmi moze este len zacat, ja som s neonovymi experimentami zacala v 18 :D.

Tak o tohle mi teda zrovna nešlo... spíš o to, že dnes je svět otevřenější (naštěstí) ke všem otázkám a problémům, které můžou člověka v jeho životě potkat. Je více informací, větší svoboda, život je tak nějak "rychlejší". Život našich babiček byl rozhodně jiný... (a nebylo to až tak úplně tím, že se musely starat o hospodářství, vstávat ve 4 ráno atd. - můj pradědeček byl lékař a prababička jako mladá sloužila ve Vídni v zámožné městské rodině). Proč si děti vážily svého otce, i když to byl despota, který neváhal použít hrubých fyzických trestů a nikdy nediskutoval se svými dětmi o životě, o tom, co je trápí, na co myslí, co by chtěly...? Babička vždycky říkala, že "tohle" by si ke své mamince a tatínkovi (stále používá tyto zdrobněliny, i v tom je znát její vztah k rodičům) nikdy nedovolila. I moje maminka mi v době mé puberty říkala, že tohle by nikdy babičce říct nemohla atd. Stejně tak já si říkám, že bych tohle nikdy své mamince neřekla/neudělala... Proto mi přijde, že když generace po generaci tvrdí, že kdyby tenkrát jednali jako mladí teď, tak by to bylo nemyslitelné, že je to "horší a horší"... Jako by si puberta nesla sebou nějaké civilizační mutace:-))))))))) A proč je pro rodiče tak těžké "ztotožnit" se s pubertou svého dítěte, když ji sami zažili? Proč říkáme, že "my byli jiní"? Byli jsme tedy opravdu jiní, nebo jsou jiné spíš naše děti? Pokud se budu snažit svého pubertálního syna pochopit a více se mu v tomto období přiblížit třeba tím, že si "nastuduji" nové kapely a počítačové hry, styl oblékání, mluvu a zájmy puberťáků a všechno, co do této etapy jejich života patří, neřekne mi můj syn, že jsem třeba trapná? Víš co tím myslím? Má kamarády mezi vrstevníky a každý "dospělák" je prostě "jinej"... i když je to vlastní máma, která se snaží. Kamarádka měla podobný problém se svou dcerou, která její snahu nakonec ohodnotila takto: "OK mami, snažíš se, já to beru, ale prosim tě nech mě na pokoji a přestaň si hrát na mojí kámošku." Udělala chybu, když se snažila? Rozhodně ne, jak to vyplývá i z této diskuse... ale nikdo nemůže říct, jestli to či ono udělala správně nebo špatně. Protože to je individuální a pokud to na jedno díte platí a na druhé ne, je to samozřejmé, protože i děti jsou každé jiné a tak to přeci chceme ne? Chceme, aby z nich vyrostly samostatní jedinci schopní přijmout zodpovědnost za své jednání.

Agnesko, Jitko,
děkuji za vaše názory, s kterými stoprocentně souhlasím. Od vlivem některých příspěvků (Monty, Petr), jsem začala přemýšlet, zda opravdu nejsem příliš velký "prudič" a nepřikládám přehnanou důležitost školním výsledkům dětí. Něco na tom je... Proto jsou pro mě přínosné i opačné názory, než je ten můj, za zamyšlení rozhodně stojí. Vím, že nedokážu svoje děti (ne)vychovávat, jak o tom píše např. Monty, ale znám i takové rodiče a jejich děti nejsou žádní vyvrhelové. Není to nic nového, tenhle věčný svár autoritativní a liberální výchovy. Podle mě to chce "zlatou střední cestu". Ale rozhodně je nefér říkat (a to se tu bohužel objevilo), že nějaký způsob chováni k dospívajícím je ten jediný správný, a chová-li se někdo jinak, je špatným rodičem.
J.