Názory k článku Manžel Jekyll, manžel Hyde aneb Dva v jednom

No nejprve k tomu, co napsala Karolína:
je fakt, že jsem se do svého muže zamilovala skoro na první pohled. Ale pak jsme se i rozešli (po 1,5 roce) a rok jsme chdili každý s někým jiným. Ale asi jsme si byli souzeni :-)))
U nás ale dokonale neplatí to, že se má člověk koukat na rodinu. Pokud jsi tu něco odemne četla, tak jsem tu už popisovala zkušenosti s tchýní, které jsou šílené. Cokoliv udělám je špatně, osočuje mně, že mám druhou dceru s někým jiným (mimochodem kdo ví - druhá dcera je mimino ze zkumavky!) a když párkrát pečovala o vnučku (na vlastní žádost, já se tomu spíš bránila), tak šlo malé 3x o život. Pak jsem se zasekla a řekla, že dokud se nebude holka schopná o sebe postarat, tak bezemne či tatínka u babičky nebude.
U "tchánů" se všechno řídí tím "co tomu lidi řeknou", takže před cizími jsou velmi uhlazení. To, že mně vzali do rodiny, se poznalo tak, že na sebe babička a dědeček začali předemnou kydat špínu :-((.
Navíc manžel vyrůstal v rodině, kde
- maminka dělala vše, protože jen tak to bylo uděláno dobře (byla učitelka na ZŠ)
- tatínkovi denně chystala večer na židli co si má druhý den obléknout a v tomto duch vychovávala i syna
- rodina byli jen oni tři (i ke své vlastní matce, kterou já poznala už postiženou mrtvicí, byla zlá, řvala na ni a pod.)
- kdokoliv mimo je tři byl cizí = zlý a špatný
- svého jediného syna vychovávala velmi zvláštně: jednak se mu snažila vysvětlit, že on je tak dokonalý, že mu žádná holka nebude dost dobrá, ale současně cokoli udělal, tak mu vynadala, že to udělal špatně, takže mu velmi narušila sebevědomí. Manžel je lékař - myslím si, že velmi svědomitý, šikovný a svou práci dělá s láskou a dobře, ale téměř pořád má v hlavě myšlenku co když něco udělal špatně. Maminka se na něm hodně podepsala.....
Naše rodina naproti tomu žila (a přes věk mých rodičů, který se blíží osmdesátce a mají za sebou zlatou svatbu stále žije) velmi společensky, otevřeně a rodiče si v životě neřekli (alespoň před námi dětmi) křivé slovo. Dali nám dobré zázemí široké rodiny, dávali nám vždycky najevo, jak nás mají rádi a to je asi můj největší vklad do života.
Moji rodiče jsou o 10 let starí než manželovi, ale nikdy jsem doma neslyšela, že jsou staří. (Od tchýně jsem to slyšela v jejích 41 roce!)
Kdybych měla manžela hodnotit na základě jeho rodičů, tak prchnůůůůůů :-)))
Jinak určitě nepopírám, že jsem měla velké štěstí, že jsem poznala takového muže, který ač není ideální, je asi uideální pro mne.

Jinak k tomu, co píše Saimona:
Já tak s "mužíčkem" nemluvila o "večeřičce", pokud to tak vyznělo, tak se omouvám. Já jen chtěla naznačit pár věcí:
- manželka se nesmí dát a to od samého počátku společného bydlení
- ženská má i jiné zbraně, než třeba křik a zlobení se, takže proč jich nevyužít. Doporučuji zvláště mladým holkám, které svůj vztah budují, aby použily ženskou mazanost - no proto nám ji příroda nadělila, ne?
- neříkám, že to funguje s každým chlapem. Jen nedovedu pochopit, kam se po šíleném zamilování a vášnivé lásce vše vytratí a zbyde "hovado". Navíc jsem byla vychována v tom, že partneři by k sobě měli cítit úctu a jeden si druhého vážit a výrazy s hovady mi přijdou v daném kontextu hrozně silné.
- nevím, co bych dělala, kdybych si vzala (po pár letech chození přesvědčená, že jsem si vybrala dobře) muže a on se během dvou tří let úplně změnil. (Nějak si nedovedu představit, že v době chození to bude galantní muž, ochotný mi se vším pomáhat, tolerantní třeba v okamžiku mojí nemoci nebo nedávající mi najevo něco v tom duchu že on je pán tvorstva a já jen slepice a pak je naráz úplně jiný - kdy? jak? - ale asi se to někdy stává). No ale pokud by mně to potkalo, asi bych se rozvedla. Nemohla bych žít s mužem, který by doma na nic nesáhl v době, kdy já bych padala "na hubu".
Co závěrem - snad jen všem přát, aby vybíraly móóóóóc dobře.
Simona

...neboť posledních pár měsíců mákám, až se ze mě kouří, abych mohl v příštích třech týdnech říci svým klientům, že jedu se svými blízkými někam pryč a že na ně prostě nebudu mít čas.

Nejsem totiž zaměstnanec. Jsem OSVČ. Pokud nejsem doma, pak vyjíždím někdy kolem 5:00 a vracím se nejdřívě kolem 19:00. Ročně tak za svými klienty najezdím cca 60 000 km, což (bez započtení onoho placeného "povídání s nimi") reprezentuje samo o sobě asi tak cca 1 000 hodin strávených každoročně na cestách.

Pokud jsem pak doma (což je asi tak 14 dní v měsíci), je mi potěšením vstávat s prckem (tj. někdy kolem 7:00), jenž je pak evidentně také rád, že jsme spolu (na záchodě, při sprchování, mytí zubů atd. - a to až do té doby, než začne budit maminku).

Pak musím začít bušit do počítače. Naše maminka, která se v průběhu toho všeho postupně budí a poté asi tak někdy kolem 9:00 ráno vstává, mi pak průběžně zdůrazňuje, že zatímco "já si poté (asi tak 12 hodin denně) jen tak pracuji", ona se stará o prcka 24 hodin denně, nic nestíhá a já jí přitom nijak nepomohu...".

Rád bych si to s naší maminkou vyměnil a zůstal v domácnosti i s malým. Kecy o tom, že žena s dětmi nemá šanci uživit rodinu, jsou přitom jen kecy - pokud ovšem její zaměstnavatel nezjistí, že po pár dnech "docházky" si náhle bere paragraf. Někoho takového bych si totiž ani jako OSVČ, ani jako spoluvlastník Firmy s.r.o. také nemohl zaměstnat, neboť bych si to prostě nemohl dovolit (v obou těchto rolích jsem to již totiž zažil)...

Jenže naše maminka by nás podle JEJÍCH slov evidentně neuživila ani ve svém zaměstnání, ani jako OSVČ (přičemž by - na rozdíl ode mne před sedmi lety - neměla problémy ani s počátečními investicemi do auta, kanceláře, sekretářky atd., ani do ev. počáteční ztráty).

Moje účetnictví ani další činnosti, v nichž by mi mohla být při živení naší rodiny nápomocna, ji totiž zcela OSTENTATIVNĚ nezajímají. Ona přece "hlídá hnízdo" - a na mně je, abych pravidelně přinášel ZDROJE (=peníze) a poté vynášel všechny ty odpadky, které se mi v mé cca 4m2 pracovně v našem 85m2 bytě tak nějak "samy" průběžně "hromadí".

Nabídky, že bychom si to mohli vyměnit, přitom naše maminka odmítá mj. i proto, že ji takové "přízemnosti", jako jsou peníze, přece nezajímají. Namísto toho však před pár dny usoudila, že bychom si mohli v Praze (za pouhých pár milionů Kč) koupit byt, abychom byli "mezi lidmi" (námitka, že bychom jí mohli raději za pár set tisíc koupit auto, aby s ním mohla ten kousek do Prahy dojíždět, přitom "smetla ze stolu" s tím, že by tak přece nemohla před svým návratem "konzumovat" - co, to ať si každy vysvětlí sám).

Prostě typická "samička". A já Vůl "sameček" namísto hledání jiné adresy mých genů ještě makám po nocích, abychom mohli v nejbližsích dnech společně vyrazit alespoň na těch pár týdnů někam na Jih, zatímco prcka bude hlídat babička (zatímco mou práci mezitím "nepohlídá" nikdo - takže si to těď prostě musím nadpracovat a i poté budu riskovat, že na mě někteří mi klienti zanevřou).

Jo, to je ten "krásný" život toho Hovada. Samečka, který prostě dělá jen vše pro to, aby kromě sebe uživil i další dva nejen hladové, ale také - a to primárně díky oné své "samičce" - také poměrně náročné krky (a to nejen co se jídla týče).

Stěžovat si ale nemám na co. Dělám to dobrovolně, rád... jen tu občasnou Bednu a ty křupky kolem gauče (to vše asi tak jednou týdně) byste nám - Hovadským samečkům - prosím mohly Vy "samičky" tolerovat.

V každém případě však mám tu svojí holku i našeho prcka rád natolik, že se tím vším výše zmiňovaným především bavím - a už se těším, až na ně teď budu mít během oné své nastávající třítydenní "dovolené" pěkných pár dnů čas hezky od rána až do večera, a to bez jakýchkoliv omezení...

No ale Monty stejně - ten článek se Ti fakt povedl. Taky se živím psaním (jenže hodně odborně-technickým), a tak takhle čtivé to moje psaní (viz výše) určitě není.

Zdraví

Táta

Hlavu vzhůru, Monty. Ber to jako skvělý trénink na Stánikovu pubertu. Viz diskuse o puberťácích a „Ostatní děti…“ Já sice na své dospívající dceři taky občas škemrám, ať se mnou jde do ZOO nebo do kina či divadla nebo na výlet. Ale pomalu se smiřuji s tím, že pro ni už nejsem ten správný partner. Občas se dá ještě ukecat, a pak máme krásné společné zážitky, ale je to čím dál tím řidší. A tak žiji z těch minulých let… Paralelu spatřuji i v tom, že ke společným aktivitám ji nedonutí ani to, že ji živím ;-)) Na rozdíl od tebe nemám moc vyhlídek na zlepšení!

Musím vás zklamat, ale používám tady toliko jednu jedinou identitu. :o) Tuhle. :o)

Inu to co čtu, mi připadá trošku jako zázrak, to vám gratuluji, měla jste asi dobrou ruku při výběru. Já jsem byla vdaná 13let, poté se rozvedla, říkala jsem si, že jsem asi byla neschopná manžela zvládnout, jenže on od té doby - a je to už hodně let - žije s jinou, která vypadala, že je klidnější než já, cílevědomější, vytrvalejší - a výsledek je ten, že od něj už 2x odešla a vrátila se jen proto, že ve svém věku už asi nikoho nenajde (je starší než já)a nechce být sama. Ale nepohnula s ním v ničem. Prostě některý chlap je tak vychovaný z původní rodiny, že s ním nepohne ani skvělá promovaná psycholožka, natož normální ženská bez zkušeností!! Měli jsme dvě malé děti, on vyžadoval stále sex, přišel z práce, s ničím nepomohl, obě děti ještě měly plenky, tehdy hadrové, žádná automatická pračka, žádné auto, tahala jsem nákupy pod kočárem z krámu, ve kterém jsem stála 2 hodiny frontu...byla jsem vyčerpaná, ale jeho to nezajímalo. Sex měl skoro denně a ještě mi stačil zahýbat. V práci byl mezi ženskou populací velice oblíbený, vtipný, zábavný, pohledný.. Prostě chce to správný výběr, ale jak a podle čeho vybrat, to je dost ošidné. Říká se, že je dobré znát rodinu partnera, jejich zvyky, chování, ale pokud obvykle přijdete na návštěvu k budoucí tchýni a tchánovi, určitě na sebe neřvou a neházejí nádobí, že.