Názory k článku Nepustím tě, dokud se nesmíříme

Bobe, neměj žádné výčitky. určitě nejsem zastáncem tělesných trestů,ale když byla dcera malá, řešila jsem to přesně jako ty, protože to bylo prostě nejrychlejší a nejúčinější řešení. Popravdě si nedovedu představit, jak bych objímáním dosáhla toho, aby opakovaně nemlátila autíčkem do skleněné knihovny. Zatímco když během chvíle 5x "zaútočila" na knihovnu a já jí 5x plácla přes ruku, dala si prostě dvě a dvě dohromady a byl klid. Teď už je jí 10 let a samozřejmě jí někdy za něco musím potrestat. I když bych jí to třeba potom nejraději prominula, jsem přesvědčená o tom, že ten trest má svůj smysl a tak zůstanu pevná jako skála. Musí prostě vědět, že udělala něco špatného a proto byla potrestaná a mámu to samozřejmě pěkně naštvalo. Ale nakonec to vždycky zaonačím tak, že jí dám najevo, že mě sice pěkně dožrala, ale přesto všechno jsem její máma a mám jí ráda! Vždycky si o tom průšvihu popovídáme a většinou sama uzná, že to co provedla byla pěkná volovina.

Taky jsem si od toho hodně sliboval, a taky mě to zklamalo. Synek (2,5 roku) byl z té bezmoci v těsném náručí úplně zoufalý a hysterický, úplně k neutišení. Plácnutí přes zadek "funguje" mnohem líp - záležitost je tím vyřešená, žádný záchvat nenásleduje, za pár vteřin se na sebe smějeme. Paradoxně mi to po zkušenostech připadá humánnější než násilné obětí, i když se mi představa, že budu tak malé děcko plácat, odjakživa protivila. Popravdě z toho mám trochu výčitky svědomí pořád. Co myslíte vy?

Já o téhle terapii slyším poprvé, tak by mě celkem zajímalo, komu to doma funguje. Manžel po přečtení článku prohlásil, že ví, co udělá příště, až se budu vztekat:)