Názory k článku Dvakrát do stejné řeky jsem vstoupila i nevstoupila…

To jo my to tak měli domluvené - nadstandartní pokoj (manžel měl i domluvenou dovolenou, hlídání naší kočky bylo domluvené), ale jak naschvál byl obsazený. Bohužel to nejde nijak zarezervovat, myslím, že je to tak stejné ve většině porodnic :( Uvolnil se až den před mým odchodem a na jednu noc to už nemělo význam se stěhovat.
Jinak si nemůžu na nic v porodnici stěžovat, když jsem něco nechtěla tak mi to nenutili, když jsem něco chtěla tak mi vyhověli :) - zjednodušeně řečeno ale bylo to tak. Jen po porodu jsem byla nějaká smutná a strašně se těšila domů.
Porodům doma fandím. Chápu ty co se tak rozhodnou, ale i chápu ty co raději rodí pod dohledem porodního personálu a dokrorů. Mít rovnou možnost volby by řešilo všechno.
A jinak já žádný porod jako dítě nikdy něviděla ani v televizi a stejně jsem se bála porodu "jako čert kříže", ve 20 jsem prohlašovala že dítě teda nikdy ani náhodou a ládovala se antikoncepcí a ještě trvala na kondomu. Jak leta utíkala, tak jsem pomalu názor začala měnit a definitivně ho změnil až můj manžel. :)

Tak to by mě teda nenapadlo,doma rodit.Měla bych obrovsky strach,že se může něco stát,anebo nedej bože,by se něco pokazilo,nebo by se stala nějaká chyba a dítě by mohlo třeba se někde zaseknout a udusit a já bych si to dokonce života vyčítala a už bych měla strach znova otěhotnět.Podle mě je to nezodpovědné a zahrávání si s lidským životem.Ikdyž na druhou stranu,ženy v minulosti taky rodily doma a na polích a kdoví kde ještě,ale to MUSELY!!!!!!!!!!!!!!!!!Kdysi nebyli takové možnosti jako sou teď,existovali akorát porodní báby a to bylo tak všechno.Jem si jistá,že kdyby kdysi měli ty možnosti a mohly by rodit v nemocnicích,tak by tam rodily.Možná si myslíte,že sem moc chytrá,ale píšu jen svůj názor.Podle mě je to hazardování se životem.

No ale já nic takového rozhodně nepsala! Jen jsem reagovala na část předchozího příspěvku. Mě by bylo milejší kdyby manžel se mnou a mimčem být mohl, alespon bych ušetřila stovky za telefon :), tak mě bylo pořád smutno (asi poporodní deprese nebo co). S ostatníma maminama na pokoji to nebylo nic moc. Prostě jen nechápu co je to za výhodu být na pokoji s cizíma osobama místo toho mít u sebe milující osobu, která se stará (nemusí to být zrovna manžel, ale třeba maminka, kamarádka...)

Olino,
nejsem si jistá, že má cenu ti odpovídat, protože je mi jasné, že víš všechno nejlíp a naše pocity znáš mnohem lépe, než my.
Samozřejmě, že myslíme na dítě. Ale připadá mi normální, že myslíme i na sebe, protože pro porod i dítě samotné je klidná a nevystresovaná máma to nejlepší.
A bacily ze psích chlupů? No je to něco, co se mnou mé dítě sdílelo celé těhotenství, zatímco v nemocnci, jak potvrdí i lékaři, jsou bacily mnohem horší a mnohem odolnější (když je nezlikvidovala ani ta všudepřítomná desinfekce). V nemocnici se dítěte dotýkají naprosto cizí lidé (byť gumovými rukavicemi) a návštěvy v porodnici, to je kapitola sama o sobě, jak už jsem několikrát psala.

Taky mám podobnou zkušenost. V prvé řadě jsem se psychicky sesypala, když jsem se dozvěděla, že budu rodit cíařem (indikace: hypoxie plodu a poloha koncem pánevním). Přešlo mě to až po injekci před operací. Tu jsem absolvovala ve spinální anestezii - docela fajn, ale přesto jsem ještě cítila bolest, tak mě lehce "přispali". Probuzení a první dojmy ucházející, ale jen do té doby, než jsem se měla pohnout. Tak šílené bolesti jsem opravdu nečekala; dostávala jsem léky proti bolesti, ale při pohybu to absolutně nefungovalo. Bylo pro mě nepředstavitelným utrpením jenom se zvednout na posteli, nemohla jsem slézt z postele, chůze šouráním se slzami v očích, stejná krize při pokusu se posadit nebo si zase lehnout (to bylo druhý den po císaři - vyčerpalo mě to na zbytek dne). Další den jsem asi podala největší sportovní výkon svého života, když jsem ušla zhruba dvacet metrů do koupelny; poté jsem opustila JIP a vrátila se na pokoj, kde jsem poprvé viděla dceru. Bolesti jsem měla ještě hodně dlouho, zejména pokud jsem zůstala delší dobu v klidu (po spánku), ale celé místo okolo jizvy bylo na dotyk absolutně mrtvé. Nikdy mi nepřipadlo, že jsem k bolesti nadměrně vnímavá, ale tohle byl nejhorší zážitek mého života. Nemůžu to srovnat s klasickým porodem; navíc jsem měla jakési psychické trauma z toho, že jsem "zklamala", že nedokážu "normálně" porodit, všechno to bylo takové odosobněné, šlo to jaksi mimo mě, bez mé účasti.