Samotný císař nebolí, ale potom!

Taky mám podobnou zkušenost. V prvé řadě jsem se psychicky sesypala, když jsem se dozvěděla, že budu rodit cíařem (indikace: hypoxie plodu a poloha koncem pánevním). Přešlo mě to až po injekci před operací. Tu jsem absolvovala ve spinální anestezii - docela fajn, ale přesto jsem ještě cítila bolest, tak mě lehce "přispali". Probuzení a první dojmy ucházející, ale jen do té doby, než jsem se měla pohnout. Tak šílené bolesti jsem opravdu nečekala; dostávala jsem léky proti bolesti, ale při pohybu to absolutně nefungovalo. Bylo pro mě nepředstavitelným utrpením jenom se zvednout na posteli, nemohla jsem slézt z postele, chůze šouráním se slzami v očích, stejná krize při pokusu se posadit nebo si zase lehnout (to bylo druhý den po císaři - vyčerpalo mě to na zbytek dne). Další den jsem asi podala největší sportovní výkon svého života, když jsem ušla zhruba dvacet metrů do koupelny; poté jsem opustila JIP a vrátila se na pokoj, kde jsem poprvé viděla dceru. Bolesti jsem měla ještě hodně dlouho, zejména pokud jsem zůstala delší dobu v klidu (po spánku), ale celé místo okolo jizvy bylo na dotyk absolutně mrtvé. Nikdy mi nepřipadlo, že jsem k bolesti nadměrně vnímavá, ale tohle byl nejhorší zážitek mého života. Nemůžu to srovnat s klasickým porodem; navíc jsem měla jakési psychické trauma z toho, že jsem "zklamala", že nedokážu "normálně" porodit, všechno to bylo takové odosobněné, šlo to jaksi mimo mě, bez mé účasti.