Názory k článku Každý začátek je těžký aneb jak připravit dítě na školní docházku

Petro, neděs se. Ono hodně záleží na lidech, třeba budete mít větší štěstí:-) Taky každý dítě nemusí být takový poděs jako to naše:-) Většina dětí by tu situaci, do které se dostal, zvládla levou zadní a problém by nebyl, víš? A s těmi zdravotními problémy a dojížděním a tak, to zas záleží trochu na štěstí, každýmu se to tak nesemele všechno dohromady jako teď zrovna nám... Můj minulý příspěvek spíš ber jako svěření se. Ono mi to teď kapku leží na srdci, kapku mám strach - bojím se, aby nebyl nějaký průšvih z toho všeho. Ale je to tak, že je lepší doufat, že všechno dobře dopadne. Sice mi teď mozeček šrotí na 150 procent, abych vymyslela způsob, jak z toho ven, takže se mi závitky mírně zavářejí, ale určitě bude líp:-)))
A ty doufej taky, třeba Ti z Kryštůvka vyroste nějaký badatel, který pomůže zachránit tisíce životů:-)

Taky jsem trpěla, když syn chodil do školky. Taky vybočoval, nemá sice poruchu pozornosti ani jiné oficiální problémy, ale stejně byl vždycky v praktických věcech poslední, učitelky MŠ mi dokonce doporučovaly z toho důvodu odklad školní docházky. S dětmi si neuměl hrát, bylo se na něj díváno dost divně, když si dovolil místo hraní se stavebnicemi jen tak třeba chodit po místnosti (co na tom, že si právě hrál na lokomotivu) - prostě po místnosti se nechodí a basta. Až poslední půlrok se nám zadařilo vykřesat si ve školce pro něj trochu příznivnější přijetí - to když si tam donesl deštičky se štouskem svých výtvorů, hlavně jakýchsi minipovídek a seznamů čehosi (nákupy, jízdní řády a tak:-)). Asi se to zalíbilo - směl si pak brát papíry a psát si tam nějaké své věci...
Ve škole to zpočátku vypadalo přijatelně - konečně učení, na které se syn jen jen třásl. Pak ho tam děti opravdu jen kapku počochnily - a ouvej, Luboš se začal bát. A už zase vybočoval; jeho strach byl totiž neúměrně velký jeho zážitku - a on v tu chvíli potřeboval přesně to, co mu tato škola odmítla poskytnout - pocit bezpečí. Přestávky si prostě mají užít děti bez dozoru, samostatně - všechny problémy si mají vyřešit hezky samy mezi sebou. Hlavně aby pedagogický dozor měl možnost si vypít svoje kafíčko:-(. Co na tom, že tam měli dítě, které se prostě neumělo samo vypořádat s nastalou situací. Pak jim začal zdrhat na toalety (teda - o těch přestávkách, kdy byli bez dozoru ve třídě). A zase - hlavní starostí školy bylo - aby dělal to, co se má, resp. nedělal to, co se nemá. Jak se s tím vypořádá on, a jestli on bude v pohodě, to jaksi nezajímalo:-(.
Školu jsme v pololetí změnili. A ejhle - najednou je možné zajistit dětem bezpečí. Najednou je možné přijmout mezi sebe bojácné dítě. Najednou je možné dokonce i učit spolupráci, čímž se dosud u mého syna nikdo nezabýval (a že to potřebuje jako sůl). Jenže - není to zadarmo. Je to patnáct kilometrů daleko, a protože nemáme možnost vozit ho denně autem, je třeba vozit ho denně tam a zpět vlakem. Což bylo v pohodě první tři měsíce. Pak jsem se cestou do školy sesypala. Byl to astmatický záchvat - ale to nikdo v první chvíli nevěděl. Každopádně jsem měla na pár měsíců utrum s ježděním přetopenými lokálkami: musely nastoupit babičky, doplňující tak píli mého manžela. Když jsem konečně dostala vhodnou medikaci a už jsem mohla začít jezdit, zase přišla další pohroma: Luboš si nezvykl včas usínat; prostě nemůže spát. Spí málo, je dost unavený, ani na to učení už se nesoustředí s takovým nadšením, s jakým se v předškolním věku sám od sebe učil čísla a písmenka... Přidává se úzkostnost pramenící bůhví z čeho, "klepající se svět" před očima... Zoufale se snažíme sehnat byt v místě jeho školy. Ale není to jednoduché, nemůžeme si prostě jen tak nějaký koupit, protože máme velmi málo peněz (respektive nemáme žádné)...
Oč jednodušší by bylo, kdyby prostě do všech škol po republice mohli přijít tak osvícení, vyrovnaní a věcí zaujatí pedagogové, jako jsou v té současné synově škole! Je nespravedlivé, že individuální přístup a vůbec vhodné zacházení není dostupné každému dítěti!

Zaujaly mě příspěvky o školním systému v UK, do této chvíle jsem o něm nic nevěděla. Řeším právě problém se synem - do školky chodí druhým rokem, v únoru mu bylo 5 let, školku jsem vybírala (nebrala jsem tu nejbližší, nicméně je klasická, mně by se líbila např. montessori, ale nemám auto a dojíždět s dítětem denně kolem 50 minut až hodiny do školky mi připadalo náročné pro mě i pro něj. MMCH, dnes už vím, že s jeho roztěaností by zrovna montessori nebyla zřejmě to pravé.) V těchto dnech zařizuji synův přechod od září do jiné školky, která má speciální logopedickou třídu s maximálně 12 dětmi. S mluvením sice Kryštof až takový problém nemá (měl by procvičovat ř a sykavky, ale není to žádná hrůza), potíž je v tom, že má LMD (dnes se říká ADD, jak jsem zjistila) - poruchu pozornosti. Hyperaktivní není, ale i tak... praktické činnosti, to je zoufalství. První rok ho učitelky tolerovaly, byl ještě "malý", teď už z něj šílí. Všechny děti oblečené, on běhá s pytlem na hlavě po šatně. Bohužel, už se stal "černou ovcí", holčičky mi v šatně, když odcházíme, pravidelně žalují: "A Kryštof zase... a Kryštof je poslední..." Jinak mi učitelky řekly: "Chytrej, to on je, když se na něco ptáme, nikdo třeba neví, on vždycky..." A také, že kdyby měly méně dětí, snad by se mu mohly věnovat - doslova "jo, kdybych si s ním pořád povídala, odpovídala mu, to by byl zlatej..." Jistě, já vím, někdy mi z něj drnčí hlava, všechno chce vědět, vysvětlit, perfektně zná např. lidské tělo, to je jeho koníček, anatomie :))) Chápu, že učitelky nevědí, co dřív, když mají ve třídě 25 dětí (a zapsaných je 30). Školky se po úbytku dětí slučovaly - vůbec se nevyužilo toho, že při menším počtu by péče mohla být individuálnější. Městská část šetří, zbylé školkové budovy na sídlišti se komerčně pronajímají. Zase jedeme v komunistickém "davovém" systému. Vyrostla jsem v něm, základní školu jsem nenáviděla, ačkoliv jsem byla tzv. "jedničkářka" a dodneška na ni nerada vzpomínám.
Vím, že syn je "náročné" dítě, ale proč je tak těžké najít zařízení, kde by učitelky oceňovaly jeho dovednosti a pomáhaly mu upravovat to, co mu nejde, bez pocitu, že je "ten nejhorší" a "už zase poslední". Teď i já chodím do školky s hrůzou a obavami, co zase uslyším...
Školky deklarují spoustu věcí, když jdete k zápisu... otázka je, jak probíhá praxe. Např. proklamovaný "pitný režim". Před pár dny jsme přišli do školky, Kryštof cestou říkal, že má žízeň. Poslala jsem ho, ať si řekne učitelce. Pravda, přišli jsme asi o 2 minuty později, než jsme měli (do 8.45), děti už začínaly cvičit (uznávám) - ale učitelka mu řekla, že mu nedá napít. Šel ke mně, poslala jsem ho znovu. Už s ním šla a ptala se podrážděně : "Proč jsi nepil doma?" Jenomže on doma pil, zkrátka dostal ještě žízeň cestou.
Možná jsem příliš přecitlivělá na tyhle maličkosti, ale vždy se ve mně probudí starý dětský pocit - všichni do řady, ruce za záda, mlčet, nevybočovat, nic nechtít...
Opravdu si neumím si představit českého učitele, jak zvládá vedle sebe děti, které sotva znají písmenka a ty, které čtou a píšou... jak je to v UK. Myslím, že by byl zcela vyveden z míry tím, jak jsou tyto dvě děti odlišné a že k nim musí odlišně přistupovat...

Boďko,
to že o tom vím velký kulový jsem myslela na sebe :). I když to teď po sobě čtu, tak se to dá vztáhnout i jinak. Ale myslela jsem to na sebe, páč o britském systém fakt dvakrtá moc nevím. A proto se mi ani moc nechtělo k tomu vyjadřovat.

MajoZrzko, konečně nějaká učitelka, která možnost projektového vyučování vítá. Obvykle tu čtu spíš opak, svědčící o tom, že dotyčná asi (nejsem pedagog, tak jen hádám) nechápe a nechce :-(((