Proč v ČR "neumíme" individuálnější přístup?

Zaujaly mě příspěvky o školním systému v UK, do této chvíle jsem o něm nic nevěděla. Řeším právě problém se synem - do školky chodí druhým rokem, v únoru mu bylo 5 let, školku jsem vybírala (nebrala jsem tu nejbližší, nicméně je klasická, mně by se líbila např. montessori, ale nemám auto a dojíždět s dítětem denně kolem 50 minut až hodiny do školky mi připadalo náročné pro mě i pro něj. MMCH, dnes už vím, že s jeho roztěaností by zrovna montessori nebyla zřejmě to pravé.) V těchto dnech zařizuji synův přechod od září do jiné školky, která má speciální logopedickou třídu s maximálně 12 dětmi. S mluvením sice Kryštof až takový problém nemá (měl by procvičovat ř a sykavky, ale není to žádná hrůza), potíž je v tom, že má LMD (dnes se říká ADD, jak jsem zjistila) - poruchu pozornosti. Hyperaktivní není, ale i tak... praktické činnosti, to je zoufalství. První rok ho učitelky tolerovaly, byl ještě "malý", teď už z něj šílí. Všechny děti oblečené, on běhá s pytlem na hlavě po šatně. Bohužel, už se stal "černou ovcí", holčičky mi v šatně, když odcházíme, pravidelně žalují: "A Kryštof zase... a Kryštof je poslední..." Jinak mi učitelky řekly: "Chytrej, to on je, když se na něco ptáme, nikdo třeba neví, on vždycky..." A také, že kdyby měly méně dětí, snad by se mu mohly věnovat - doslova "jo, kdybych si s ním pořád povídala, odpovídala mu, to by byl zlatej..." Jistě, já vím, někdy mi z něj drnčí hlava, všechno chce vědět, vysvětlit, perfektně zná např. lidské tělo, to je jeho koníček, anatomie :))) Chápu, že učitelky nevědí, co dřív, když mají ve třídě 25 dětí (a zapsaných je 30). Školky se po úbytku dětí slučovaly - vůbec se nevyužilo toho, že při menším počtu by péče mohla být individuálnější. Městská část šetří, zbylé školkové budovy na sídlišti se komerčně pronajímají. Zase jedeme v komunistickém "davovém" systému. Vyrostla jsem v něm, základní školu jsem nenáviděla, ačkoliv jsem byla tzv. "jedničkářka" a dodneška na ni nerada vzpomínám.
Vím, že syn je "náročné" dítě, ale proč je tak těžké najít zařízení, kde by učitelky oceňovaly jeho dovednosti a pomáhaly mu upravovat to, co mu nejde, bez pocitu, že je "ten nejhorší" a "už zase poslední". Teď i já chodím do školky s hrůzou a obavami, co zase uslyším...
Školky deklarují spoustu věcí, když jdete k zápisu... otázka je, jak probíhá praxe. Např. proklamovaný "pitný režim". Před pár dny jsme přišli do školky, Kryštof cestou říkal, že má žízeň. Poslala jsem ho, ať si řekne učitelce. Pravda, přišli jsme asi o 2 minuty později, než jsme měli (do 8.45), děti už začínaly cvičit (uznávám) - ale učitelka mu řekla, že mu nedá napít. Šel ke mně, poslala jsem ho znovu. Už s ním šla a ptala se podrážděně : "Proč jsi nepil doma?" Jenomže on doma pil, zkrátka dostal ještě žízeň cestou.
Možná jsem příliš přecitlivělá na tyhle maličkosti, ale vždy se ve mně probudí starý dětský pocit - všichni do řady, ruce za záda, mlčet, nevybočovat, nic nechtít...
Opravdu si neumím si představit českého učitele, jak zvládá vedle sebe děti, které sotva znají písmenka a ty, které čtou a píšou... jak je to v UK. Myslím, že by byl zcela vyveden z míry tím, jak jsou tyto dvě děti odlišné a že k nim musí odlišně přistupovat...