Názory k článku Velikonoční pondělí na pohotovosti

Já se taky mezi dveřmi ordinace dozvěděla od zástupce primáře, že "to mě bolet NEMŮŽE!".
Tři dny po operaci na gyn.-por....tak jsem jela jinam a tradá rovnou na sál.

Taky jsem se párkrát "vyléčila" seděním v čekárně. V nemocnici pod kterou spadáme čekáme běžně hodinu až dvě na ošetření (větš. šití-manžel je nadšený cyklista). Došlo to dokonce tak daleko, že při výběru stavebního pozemku upředňostňujeme okolní vesnice, které spadají pod jiné nemocnice.

Proč si lékaři na tituly potrpí? Nemám zdání. Mám někdy pocit, že na to mají na škole nějakou speciální přednášku, na kterou ti normálnější nechodili... Mám tuto zkušenost nejen jako pacient. Naštěstí to neplatí o každém lékaři, obvykle jen o těch, co za moc nestojí. :-)

Poněkud zapomínáte, že laik často stěží odhadne, jak vážný problém má. Já se tedy pohotovosti vyhýbám, i kdybych měla přes víkend vypustit duši. Možná byste měla zkusit dělat jinou práci, když Vám pacienti tak vadí...

Nedá mi to, abych nepřidala také svůj zážitek s doktorama. Dodávám, že sama jsem doktorka. Stalo se před dvěma lety. Má dcera, tenkrát 10-letá se vrátila v neděli odpoledne z nějakého lyžařského kursu. Stěžovala si, že už ji 2 dny bolí ucho, ale dá se to vydržet, dokonce s tím i lyžovala. „Zkušeně“ jsem prozkoumala oblast onoho bolavého ucha a podle bolestivých reakcí jsem usoudila, že by se mohlo jednat o zánět středního ucha. Pro její věk sice už ne zcela typická choroba, ale může se stát. Navíc jsem měla nepříjemný pocit, že boltec onoho ucha mírně odstává proti druhému, což, jak jsem si ještě pamatovala ze studia medicíny, bývá příznakem pokročilé mastoiditidy (=komplikace zánětu středního ucha, když se zánět rozšíří do okolní kosti).
Plna obav jsem tedy pospíchala s dcerou ještě téhož dne na ORL pohotovost. Sloužící lékařce jsem sdělila své poznatky, zmínila jsem se rovněž o možnosti mastoiditidy a odstávajícím uchu. Lékařka mě sjela významným pohledem, jako že co já o tom můžu vědět. Zběžně nahlédla do obou zvukovodů a do krku, a sdělila, že se jedná o vpáčený bubínek při rýmě, doporučila kapky do nosu a kontrolu za týden „v rajonu“. Odešla jsem tedy celkem klidná, mé obavy z život ohrožujícího zánětu se nepotvrdily.
Prokapávali jsme poctivě nos Nasivinem, ovšem bolest ucha neustupovala, spíše naopak. Druhý den ráno, než jsem odcházela do práce, jsem zjistila, že dcera celou noc bolestí nemohla spát. Manžel proto šel s dcerou hned ráno na ORL opět, tentokrát k jiné lékařce „v rajonu“. Výsledek druhého ORL vyšetření byl v podstatě stejný s tím, že lékařka předepsala navíc antibiotika, ale zánět středního ucha to není, ten prý přece mívají děti v předškolním věku.
Když jsem se odpoledne vrátila domů, našla jsem dceru ve zbědovaném stavu, bolestí nevěděla co dělat, se slzama v očích prosila, jestli si může vzít ještě 1 tabletku Ibalginu. Naložila jsem dceru do auta a jela ke známé dětské lékařce, která měla právě službu v blízké nemocnici. Odebrala jí krev a celkově vyšetřila. Obě jsme byly poněkud bezradné, o co by se tedy mohlo jednat, když podle 2 ORL odbornic se o zánět středního ucha nejedná. Napadlo ji, že by mohla mít zánět čelistního koubu a odeslala nás na stomatologii. Zubař po provedeném vyšetření sdělil, že čelistní kloub je v pořádku, ale že má pravděpodobně příušnice a musí to vyležet. Toto se mi poněkud nezdálo, protože proti příušnicím je naočkovaná. Očkování prý není úplně spolehlivé (v tomto měl ovšem pravdu). I přes tuto „konečnou“ diagnózu jsem se odvážila přece jen ještě jednou obtěžovat sloužícího ORL lékaře o patro níže, kterým byl shodou okolností sám primář. Celou anabázi jsem mu (už pokolikáté toho dne) vylíčila a dovolila jsem si zmínit se ještě jednou i o svém podezření na mastoiditidu. V tom okamžiku události dostaly spád. Primář koukl do ucha, za ucho a hned mu bylo vše jasné. Samozřejmě že to je mastoiditida, musí hned na operaci. Bolavé ucho propíchl, z něj se vyvalilo množství hustého žlutozeleného hnisu. Po tomto úkonu bolest poněkud polevila, ale hned druhý den se dcera podrobila docela komplikované operaci. Primář mi potom sdělil, že jsme přišli „na poslední chvíli“ , že chudák děcko, muselo trpět jako pes, mastoiditidu takového rozsahu už prý dlouho neviděl a jaktože jsme prý nepřišli dřív. Kost byla vyhnisaná až k tvrdé pleně mozkové a stačilo hodně málo, aby se hnis provalil do mozku. V nemocnici si pobyla měsíc, nejdříve JIP, potom standardní oddělení, infúze ohromných dávek antibiotik zlikvidovaly zbytky infekce, jizva za uchem není vidět, takže nakonec vše skončilo happy endem. Dokonce i sluch se po několika měsících upravil téměř k normálu.
Nechci ovšem domýšlet, co by se mohlo stát, kdybych „odborníkům“ důvěřovala na 100%.
A ještě maličkost – pár dnů po propuštění z nemocnice dělala přijímačky na 8-leté gymnázium, nedělali jsme si moc velké naděje vzhledem k dlouhé nemoci, ale přesto se to podařilo – byla 11. z 90!

Já jsem gynekologa při prvním těhotenství brala jako nutné zlo. I když je to určitě odborník, rozhodně netuší nic o psychologii. A tak jsem na druhé těhotenství vyměnila doktora, dojíždím 30 km a jsem ráda, že mě k tomu manžel přemluvil. Mně se to totiž zdálo daleko. Tenkrát jsem uvažovala o tom, že kdybych musela do nemocnice, byl by tam ten doktor stejně, tak bych si nepomohla. Protože na své pacienty je protivný a na cizí ještě víc. A jaký by byl na zběha, si ani neumím představit. Druhé těhotenství jsem nikdy neměla vysoký tlak, před kontrolou průjem a přístup chválím i teď, kdy už tam jezdím jen občas.
Stejně tak jsme vyměnili ortopeda pro syna. Rodila jsem ve Zlíně, tak jsme tam k ortopedovi připadli, ale po půl roce, kdy každá kontrola probíhala jinak, doktor tvrdil, že na kloubech bude poznat napořád, že byly vykloubené a že on vlastně neví, v jakém jsou stavu, jsme začali jezdit do Brna. Místo 30 km do zlína je to 60 do Brna. Ale máme klid. Se zubama nás poslala naše zubařka do Brna, že si sama neví rady, tam chtěla doktorka zuby nechat půl roku tak a pak všechny vytrhat, když se mi to nelíbilo, doporučila Ibalgin proti bolesti a že až prořve malý pár nocí a opuchne, že přijdem. Nepřišli jsme. Našli jsme odborníka v Olomouci. Je to zase 60 km. Zuby léčí, trhání není vůbec potřeba a má k malýmu hezký přístup a ke mně taky. Ibalgin jsme nekoupili, není potřeba.
Doufám, že si i nadále budu moct doktora vybrat. Klidně budu dojíždět mimo okres, stejně to dělám.
Mimochodem, malý má klouzavý varlátka, jsou mu 3 roky. Nemáte někdo zkušenost kde se s tím co dělá? mám papír od dětské doktorky na urologii, ale nevím, kterou nemocnici vybrat. Kroměříž, Zlín, Brno, Olomouc, to je jedno, hlavně ať nemusím mít strach. Děkuji Veronika