Názory k článku Předčasný porod je jen pro silné povahy a to my s manželem nemáme

Jani to je mi jasné, však si taky toho, že jsem mohla být pořád s nima, moc vážím. když je ohrožen život miminka, je to určo bez debat. já to pochopila tak,že někdy ta možnost být s mimískem je a mamince není umožněna, i když stav miminka tomu dovoluje, proto jsem tak reagovala. jinak původně jsem měla rodit v Motole (jsme z Kladna), a když mě tam v 33+5 hospitalizovali s tím ,že nejpo do 2dnů porodím (bez kontrakcí, bolestí, žádné tvrdnutí, jen jsem byla trochu otevřená), hned mě zase lifrovali do Boleslavy s tím, že v celé Praze není jediný volný inkubátor, takže já si MB nevybrala. vezla mě sanita, kde jsem nadskakovala, bez zdravotníka, jen s řidičem, který se hodinu dohadoval s personálem, že mě nepoveze, že co byse mnou dsělal kdsybych mu porodila cestou. to už je na jinou diskusi, promin že jsem se rozepsala,jen chci říct to že jsem vděčná za to že jsem u dětí mohla být a že si uvědomuju dobře že to tak nemuselo být a moje děti na tom mohly být daleko hůř. je mi moc líto miminek která musí na začátku svého života bojovat, a přeju jen to nejlepší a uzdravení!!!!

To gratuluju,že jste to zvládli.Taky mám takové zkušenosti.V 26 týdnu jsme byli na pohotovosti,tam zjistili,že jsem otevřená a mám zkrácený čípek,takže hned kapačky a na JIP,strávila jsem tam do porodu 3 měsíce,nervy při každé zkušební zkoušce odpojení kapáku,hned jsem začala mít stahy,takže kapačka byla hned zapojena,takže jsem je ty 3 měsíce měla 24-hodin v kuse.Ale zvládli jsme to a syn má ted už 3 roky.

Karle,vidím, že reagujete na můj dřívější příspěvek o oddělení 12 :"na 12oddělení byla sestra, která s miminky, která měla asi 1,5kg do postýlek doslova házela, až jim hlavičky nadskakovaly. Když plakaly, tak je štípala do tvářiček, k rodičům se chovala slušně řečeno necitlivě. Například na konci návštěv manželovi syna doslova vytrhla z náruče bez jediného slova. Prostě se přiřítila a . . .konala. Tenkrát jsem všechno strašně prožívala, protože to bylo opravdu hodně náročné a měla jsem hrozný strach o syna, že mu ta sestra schválně něco udělá, když si budu stěžovat a mě nebudou brát vážně, protože doktoři maminky na rizikovém nebraly moc vážně. Vzhledem k této špatné zkušenosti bych nechtěla, aby se někdo staral o moje miminko bez mého dozoru, protože některé "sestry" to můžou brát jako otravnou práci a dítěti, které je pro mě v životě to nejdražší, co mám, mohou ublížit, i když se konečně prokousalo tím nejhorším."
S vaším návrhem souhlasím.

Taky jsem skončila na JIPce po obyčené kontrole ve 26.tt s tím že se zkrátil čípek. Naštěstí jsem vše ustála,ale díky preeklampsii porodila ve 33.tt.porod byl naprosto úžasný, po 2 "větších" kontrakcích (na monitoru cca hodnota 130 a já je cítila jako větší mentruační bolesti) jsem porodila 2 krásné holčičky 1380g a 1400g. Dalších 7 týdnů jsme byli v nemocnici ,nejprve na JIP, kde jedna z holčiček přestala dýchat, později na odd 12. Pravda první pohled do inkubátoru je opravdu hrozný a slzám se člověk neubrání. Ale musím říct, že jsem měla všude štěstí na super lidičky, jak na odd 6. (rizikové), tak na JIP i na 12. Samozřejmě, že se našla i nějaká ta vyjímka... musím souhlasit, že na odd. 12 je to bezesporu sestra Jitka. Každý den jsem šla s hrůzou,jestli nemá náhodou službu. Jinak jsem měla to štěstí, že jsem měla mlíčka dost , takže jsem byla na hostinském pokoji.

Souhlasím s tím, že i s některými rodiči je to těžké, ale to na věci nic nemění, nejde přeci o mě jako o matku, ale o mé dítě, které je vážně nemocné a potřebuje mě, aby se mohlo uzdravit, jak už jsem tady někde psala, v případě opravdu vážných onemocnění a i těch předčasně narozených dětiček je psychika dítěte stejně důležitá jako péče zdravotníků a separace jim psychiku silně narušuje. Jde-li zdravotníkům o to, aby se děti skutečně uzdravovaly a nejen o to, aby jim v klidu a bez potíží minula služba, pak by naopak měli usilovat o přítomnost matky a motivovat ji k tomu, aby se o své dítě starala a poskytovala mu emocionální podporu. Vím, že práce zdravotníků na těchto oddělení je nesmírně náročná, jak odborně tak citově, spíš je problém v tom, že si tyto souvislosti málo uvědomují, samozřejmě jak kdo. Setkala jsem se i s lékařem, byl náš ošetřující na Jip v Motole, který mi řekl, ať se nebojím, že by mě tam nenechali, že mě tam potřebují pro mojí holčičku. Jaký rozdíl od přístupu některých jiných lékařů, se kterým jsem se setkala.
Výmluvu na nedostatek místa bych zdravotníkům zakázala zákonem, i když není místo pro ubytování matky přímo na oddělení s dítětem, sedět na židli u postýlky dítěte a přespávat třeba někde na ubytovně nebo jiném oddělení apod. by jí měli umožnit vždy.