Názory k článku Nočník - středobod vesmíru

Chápu, že jste se na mě vrhly s celkem logickým argumentem, co má společnýho nočník třeba s budoucími povinnostmi dítěte. Možná vůbec nic a možná dost. Nebylo to myšleno jako rýpnutí, ale jako otázka. Ten článek na mě prostě zapůsobil takovým pokorným, všeobjímajícím a přelaskavým přístupem k dítěti. My ti budeme nabízet to či ono a ty si třeba vybereš... a když ne, tak se nic neděje. Vždyť proč omezovat tak úžasnou a čistou bytost, hnát jí někam? Třeba jsem vedle jak ta jedle. Ale nejde přece o pisatele článku. Jen by mě prostě zajímalo, jaké jsou pak děti vychované jako středobody vesmíru. Jsou pak skutečně schopny respektovat zájmy nejen své ale i těch ostatních? Snažili jsme se tak vychovávat první dceru. Začala nás mlátit. A to dost brutálně. Je fakt, že má takovou povahu, je velmi inteligentní, ale sociální (emoční) inteligenci má na bodu mrazu. Dnes je už na ZŠ, podařilo se nám to trochu srovnat. Ale pořád si lámu hlavu, jestli jsem kdysi neměla být tvrdší. A nejde samozřejmě o nočník. Spíš o menší prostor pro rozhodování, méně svobody, méně nekonečného vysvětlování, více jasnější hranice... No nevím. Každopádně blbě jsem toho dělala dost. Máme teď druhou dceru, je úplně jiná, vlastně protipól té první. Tam vůbec nic takového řešit nemusím. Ona se nějak sama snaží. Snad mohu odvážně říci, že nás přirozeně respektuje (ne že by nás někdy nepokoušela)... Ale u té první nemůže být o respektu ani řeč. Bude mi 40, proč naše generace respektovala rodiče víc? Nebo to tak necítíte? Rodiče mě vychovali "klasicky", dovedli mě (jak doufám) ke slušnosti a zodpovědnosti i za použití násilí. Ale já je respektuji (kromě pubertálního mezičasu) a není to ten nic vynuceného.

My začali trénovat v 16 měsících (ošklivý ekzém na zadečku nás donutil)a do týdne to syn pochopil. Odměnou mu byl pokaždé jen potlesk od celé rodiny. Všichni usilovně tleskali a projevili radost a on taky, že má uznání. Udrželi jsme ho na nočníku, jelikož jsme ho obklopili hračkami. Od 20 měsíců spí bez plínek. Plenky na noc má akorát v době nemoci. Počůrá se tak cca 1x za měsíc, na což má ve svých 2 letech právo. Ale odkoukala jsem, že to bývá u neklidného spaní.
Každý je jiný, nám zas nejde moc kreslení. Ale chtěla jsem poukázat na to, že to jde bez bonbónků, že stačí jen dobře cílená pochvala a uznání.

Mám dojem, že plenky jsou daleko pohodlnější než nočník.
Švagrová žije tady a taky prohlásila, že co by se otravovala s nočníkem. Až bude kluk chtít, tak se to naučí sám. Pak ho narychlo učila během prázdin aby jí ho vůbec ve 4 letech vzali do školky a ona mohla jít do práce.

Lék...sirup, který nechutná....sníš to samotné a rychle to zapiješ nebo to rozmícháme (třeba v medu)? Prášek vlastně totéž, buď zvládne spolknout nebo rozmačkáme i za cenu, že to bude trochu hořké a bude to pak muset něčím zajíst (zapít)...V nemocnici se podobně řešila i premedikace před operací (holce byly necelé tři roky)....buď zvládne vypít hořký lék nebo dostne injekci (těch se hrozně bála, proto nejdříve pokus s vypitím rozpuštěného prášku, o polykání prášku jsme se tehdy ještě nepokusili)....nakonec se to vypít nepodařilo, zvedl se jí žaludek, tak se pak nechala píchnout, protože zjistila, že je to pro ni menší zlo.....

Úkol.....uděláš nejdřív jednu půlku a po večeři druhou nebo raději celé najednou? Jistě je stovka dalších možností, jak dát na výběr a přitom dosáhnout výsledku.
Jinak u úkolů obecně by mělo platit, že by měly mít smysl jako třeba procvičit látku před písemkou a pod., takže pomáhá i, že když budu vidět, z čeho mají úkol a s čím si neví rady, tak že můžu cíleně pomoct, nebo naopak, když uvidím, že s tím nemá problém v domácím úkolu (udělá ho sám a donese ke kontrole) a pak zvoře písemku, tak budu vědět, že není flink, ale že mu třeba nesedlo zadání nebo měl trému a nebude muset sedět další hodiny nad tím, co už umí. Prostě díky tomu domácímu úkolu já mám šanci zjistit, co skutečně umí a co ne....

Pokud podobné argumenty na dítě nefungují, není to o úkolech a o lécích....

Můj syn komentoval v tomto věku zjev jedné opravdu hodně korpulentní paní: "Ta paní je klustá". mlčím, protože popřít se to nedá a potvrdit také ne. "Mamí, že je ta paní klustá?" , nereaguji , snažím se odvéíst pozornost jinam, syn přidá na hlasitosti "ZE je ta paní KLUSTÁ???!!!". Situaci zychránila "klustá" paní slovy "A maminka by se nejraději propadla" .