Názory k článku Proč máš děti?

Být ve stáří osamělá není jen "výsada" bezdětných žen. Znám ženy, které mají více dětí a jsou osamělé, protože se s dětmi z nejrůznějších důvodů nestýkají (bariéra ve vztazích, časové problémy, prostá vzdálenost mezi bydlišti a neochota se stěhovat, a další a další). Bezdětnou ženu žádnou neznám, pouze jednu, které obě děti i manžel zemřely, a to je pak osud úplně jiného charakteru. Ale opravdu nelze věřit tomu, že stoprocentně platí: děti = neosamělé stáří... bohužel.

Taky se pridavam, krasny clanek, zatim mam jen jedno dite, ale bez nej bych nepoznala tu obrovskou rodicovskou lasku, taky jsem vic pochopila vlastni rodice, nejsme uz tak cerno-bila (to se musi tak nebo tak), vazim si zivota, jako nikdy pred tim, a videt kazdy den, jak se male "bezmocne" miminko stava svou vlastni osobnosti je nepospatelny zazitek. Mit deti je velice emocionalni vec, nic racionalniho, a neda se to predat (jako zadna silna zkusenost), dokud clovek sam neokusi, nevi, oc prichazi. Ale rozhodnuti deti nemit u kazdeho respektuji :o)

Možná právě z toho, že nebyli řádně mytí měla dítka ekzémy.

Myslím, že ta vaše známá bude jednou litovat. Taky zastávám názor, že děti jsou tím nejlepším co mně mohlo kdy potkat, i když občas bych je nejradějJsou to prostě zlatíčka

Já jsem se našla nejblíže asi v tomto příspěvku, i když ne úplně. Ne že bych od 14ti hlídala všem známým děti a plánovala, že je chci co nejdříve. Nicméně se mi tak od 14ti začalo občas zdávat, že jsem těhotná nebo dokonce že už dítě mám. Většinou bylo v nějakém nebezpečí a já měla šíleně ochranitelské pudy. Děti jsem vždy chtěla, to s tatínkama jsem si nebyla jistá. Trpěla jsem mnoha koplexi, ze své výšky (jsem dosti malinká) a tak jsem pořádně dlouho ani s nikým nechodila. Když mi bylo 20, 24, 25 a stále se neobjevoval nikdo, s kým bych si dovedla představit žít a mít rodinu, rozhodla jsem se, že to nebudu lámat přes koleno, on se někdo objeví i kdyby to měl být otec "pouze" biologický. V té době jsem taky začala mít z mateřství čím dál větší obavy a taky mi přestávalo chybět "mít dítě". Vždyť jsem mohla cestovat, věnovat se svým koníčkům, prostě být volná, bez závazků a odpovědnosti, které jsem se najednou hodně bála.
Nyní je mi 29,5. Konečně jsem narazila na muže, u něhož cítím, že by mohl být otec nejen biologický, ale ten opravdový, který s vámi sdílí všechny starosti i radosti s rodičovstvím spojené. A tak se moje biologické hodiny znovu ozvaly... : tik tak tik tak... což je to, co mě přivedlo po více než 10 letech na tuto stránku. Kdysi jsem tady totiž chodívala pravidelně a četla bez dechu deník miminka nazvaný "ČLOVÍČEK" od Káči Skokanové. Jejda, to jejich miminko už bude mít snad 9 let. A dnes, když jsem se tu poprvé po té době přihlásila, na mě z první strany vykukne článek s názvem" Proč máš děti?" ... nezdá se vám to dosti příhodné? Zrovna když se ptám: „Jsem už připravená?“ Problém je, že se ještě s partnerem neznáme příliš dlouho, ale mě bude za chvíli 30!! A tak jsem ve vnitřním rozporu, jestli do toho jít co nejdříve nebo ještě počkat.