Názory k článku Bonding není bondage

Ahoj všichni! Jsem poprvé těhotná a opravdu netuším jaké pocity budu mít po narození miminka, ale chtěla jsem taky přidat názor
1) porod doma - krásná chvíle, ale která z matek byla jen jedinkrát u porodu, kde maminka měla celé těhotenství opravdu podle předpisů-všechno probíhalo tak jak má a najednou se mimi špatně otočilo,zaklínilo a zpomalil se mu tlukot srdíčka a kdyby okamžitě nedošlo k císařskému řezu, tak by umřelo... já osobně,jako sestra na novoroz. ARO jsem to zažila mnohokrát a ať mi nikdo neříká, že i kdyby tato mamina žila vedle nemocnice,tak je schopna max.do 10 min být na sále,s veškerým týmem lékařů a sester... Vím, že kdysi se rodilo doma běžně, ale taky byla vyšší úmrtnost...!!!
Takže i kvůli neustálé přeplněnosti našeho oddělení prosím rozmyslete si to...
2)konečně k bondingu: jak tady maminka psala,je to nádhera mít u sebe dítě hned po narození,ale zase jen, pokud je tam někdo, kdo je schopen rozpoznat jestli náhodou mimi nepřestalo dýchat a pokud je maminka na pokoji sama, tak vždy mimi ukládat do postýlky s podložkou, která na to upozorní-každá matka je po porodu určitě vyčerpaná a netuší, kdy ji přepadne spací krize a v tu chvíli může mít problém i mimi!!!
Vím, že jsou to katastrofické scénáře, ale za svou patnáctiletou praxi na novoroz. ARO vím, že tyto připady se množí a ty následky jsou dost šílené... A stačilo by, kdyby maminy tak zarputile netrvaly na tom, že se o mimi postaraji hned a že si nepotřebují po porodu odpočinout.
Vím, že maminky, které měly děti u sebe hned po porodu a nic se nestalo,i když usnuly s dítětem v náručí, budou namítat, že je to blbost, ale setkali se někdy s maminou, které se to stalo, popřípadě s tím jak vypadá její dítě????? Já ano a ne jen jednou...

Monty, to je naprosto přesné, sdílím tvůj názor!

... ne vždy mě Bellaniny články nadchnou, ale tenhle mi mluví z duše. A mám srovnání... první dítě, narozené ve 33. týdnu, trávilo první měsíc svého života na JIPce a Intermediálu. Mohla jsem s ním být kdykoliv a jakkoliv dlouho, ale... na křesle (jakkoliv kojícím a pohodlném) na novorozenecké JIPce se žít nedá, člověk potřebuje sprchu, jídlo (nemocnice poskytovala, ovšem monotónní jídelníček, stejný každý týden...), postel... a k prvorozenému jsem si musela cestu hledat. Občas jsem po příchodu na JIPku tápala, které z miminek je vlastně moje a dlouze zkoumala, jestli zrovna tohle miminko s cedulkou s mým jménem je skutečně moje a nevyměnili mi ho. Přišlo mi, že se prcek mění každou hodinu, smrdí nemocnicí a prostě tam nebyla ta samozřejmost. V den, kdy jsem si ho brala domů, mi přišli doktoři jako naprostí hazardéři, jak si můžou dovolit mi svěřit něco tak křehkého?
Druhorozená přistála po porodu v mé posteli a neopustila jí dalších několik měsíců. Vlastně moje těhotenství tak nějak plynule přešlo v život s miminem na břiše. Byla moje a hotovo. Vztah k ní jsem si nemusela budovat, od začátku to bylo jasné.

To samozřejmě neznamená, že starší má macechu a denně klečí na hrachu a mladší je opečovávaná princezna, ale s mladší se mi vše zvládalo lépe, přestože jako mimino byla asi tisíckrát horší než syn, "vycepovaný" z nemocnice na tříhodinové intervaly a cizí lidi.

Bla bla bla jsou naopak tyhle tři reakce. Nechápu, co může koho na tak pěkně napsaném článku pohoršovat. Nevím, jestli je Bellana in, ale tyhle příspěvky jsou docela out.

Libiku, sice nejsem hezká holka, ale psy mám taky ráda (když neserou kolem baráku), dáme kafe? Potřebuju zajet tvým směrem, pracovně, tak bych ráda spojila užitečné s příjemným...