Tak nějak...

... ne vždy mě Bellaniny články nadchnou, ale tenhle mi mluví z duše. A mám srovnání... první dítě, narozené ve 33. týdnu, trávilo první měsíc svého života na JIPce a Intermediálu. Mohla jsem s ním být kdykoliv a jakkoliv dlouho, ale... na křesle (jakkoliv kojícím a pohodlném) na novorozenecké JIPce se žít nedá, člověk potřebuje sprchu, jídlo (nemocnice poskytovala, ovšem monotónní jídelníček, stejný každý týden...), postel... a k prvorozenému jsem si musela cestu hledat. Občas jsem po příchodu na JIPku tápala, které z miminek je vlastně moje a dlouze zkoumala, jestli zrovna tohle miminko s cedulkou s mým jménem je skutečně moje a nevyměnili mi ho. Přišlo mi, že se prcek mění každou hodinu, smrdí nemocnicí a prostě tam nebyla ta samozřejmost. V den, kdy jsem si ho brala domů, mi přišli doktoři jako naprostí hazardéři, jak si můžou dovolit mi svěřit něco tak křehkého?
Druhorozená přistála po porodu v mé posteli a neopustila jí dalších několik měsíců. Vlastně moje těhotenství tak nějak plynule přešlo v život s miminem na břiše. Byla moje a hotovo. Vztah k ní jsem si nemusela budovat, od začátku to bylo jasné.

To samozřejmě neznamená, že starší má macechu a denně klečí na hrachu a mladší je opečovávaná princezna, ale s mladší se mi vše zvládalo lépe, přestože jako mimino byla asi tisíckrát horší než syn, "vycepovaný" z nemocnice na tříhodinové intervaly a cizí lidi.