Názory k porodnici Nemocnice Jihlava

Pohodové těhotenství, spontánní porod... Jedeme do porodnice, která ve nás vzbudila důvěru svým programem, který garantuje její primář. Vybírali jsme uvědoměle porodnici, která slibovala maximálně vstřícný přístup k přirozenému porodu (porodnice Jihlava, projekt Aleše Roztočila), ale naletěli jsme jak malé děti. Papír opravdu snese vše.
Nelpěla jsem na žádné představě, ač jsme věděli, co chceme a co ne. Měli jsme připravenou i variantu pro případ úmrtí, ale to jsme snad z pověrčivosti ponechali v ústní formě. Jenže k čemu přání, rodící žena je snadný cíl, strach o dítě je jednoduchý nástroj, jak přesvědčit, že teď tohle a tohle bude lepší…

Vůbec jsem netušila, jak absurdně se to vše skoulí, i když jsem čekala leccos.
To, že odborník programově prohlásí ve své porodnici podporu přirozenému porodu, ještě neznamená, že tomuto procesu nemedikovanou cestou tamější lékaři rozumí, ani to, že se s primářovým názorem ztotožňuje personál – že nejde o pouhou poslušnost bez hlubšího, niterného zájmu, který je zřejmě pro přirozený porod třeba – normální lékař se o něm na fakultě mnoho nedověděl. A tak mám pocit, že tamější porodníci jsou pod dost nepříjemným tlakem.

Přestože jsme byli v porodnici tři dny před dnem D s naším porodním přáním a vyplnili jsme kartu, vyplňovali jsme ji při příjmu znovu. Personál byl velice milý, ale tohle zpovídání snad nebylo znovu třeba. Kontrakcím říkaly sestry Bolest, já to tak necítila, jen jako velkou fušku, ale brát jsem jim jejich názor nechtěla. Chtěla jsem jen klid, ale neustále někdo rušil, vnitřní vyšetření byla dost častá a dnes je vnímám jako nadbytečná. Přes veškerou laskavost personálu jsem si připadala jako na pionýrském táboře. Teď půjdete do sprchy a budete tam hopsat při kontrakci na míči…, teď vnitřní prohlídka, teď kanyla… teď monitory. Snažila jsem se to házet za hlavu, ale rušilo mne to, nedali mi odpočívat a soustředit se… Neměla jsem uvěřit těm pohádkovým řečem o porodu v porodnici jako doma… Kecy.

Křivka na monitoru byla perfektní, krátce vykázala mírný pokles ozev – ten mi později jiný lékař vysvětlil jako v mém případě ne akutně nebezpečný jev. Jenže onen porodník na sálku začal konat, měl strach ze streptokoka v průkazce, který dosud nečinil žádné potíže. Snažil se dítěti na hlavu zavést sondu kardiotokografu kvůli přesnému měření okysličení – nebyl si křivkou jist, bál se. Nešlo mu to, malý byl ještě komplet ve vaku blan, ač pomalinku odtékala plodová voda od půlnoci, teď bylo půl osmé ráno. Hrabal se v mých vnitřnostech naprosto nehorázně, jako by zcela zpanikařil. Trvalo to asi deset minut, Malý zoufale kopal jako o život. Tohle byla opravdu bolest. Já křičela bolestí, která už nešla vydýchat. Tlačil mi vnější sondu na břicho, nemohla jsem bolestí popadnout dech, začala jsem omdlévat, cítila jsem, jak se proces porodu pod porodníkovýma rukama hroutí. Odteď už to nebyl můj porod. Kontrakce se pak zbláznily. Kyslíková maska, gynipral, „žel vyčerpali jsme všechny možnosti, nutná sekce“. Porodník vypadal, jako by ho právě vyrazili od zkoušky.
Nakonec akutní a závažnou komplikaci způsobil dítěti až tento lékař a tak jsme mířili na sál, prý lépe v celkové anestezii, ač jsme pro takový případ chtěli epidurál, přála jsem malému dobrý start bez osamocení, a nakonec tohle. Byla mi hrozná zima, všichni kolem odění, já nahá. Intimita pryč. Škemrala jsem o něco na přikrytí, byl to ale problém.

Ještě před mým uspáním, kdy už jsem opravdu po dávce nejrůznější chemie chtěla nebýt, zmítala se v křečích způsobenými léčivy a bála se o osud malého, onen porodník ještě nejistě navrhl, že by teda ten epidurál, který jsem si původně pro tento případ přála, „že by ještě teda šel“ – ???? Představa další existence v tomto stavu mne děsila a zalil mě strach o malého, pro nějž se mé tělo stalo díky porodníkovu umu nebezpečným vězením. Ostatní lékaři na sále naštěstí na jeho návrh reagovali dost nabroušeně, já jen křičela, že neovládám svaly, které se po injekcích samovolně stahovaly, ač mi zakázali tlačit, a na tvář mi dolehla maska. Bylo to vysvobození z tohoto pekla.

Největší bolest přišla až po probuzení a nemyslím fyzickou, i když to byla také síla. Manžel měl na rukou v zavinovačce něco, aha, dítě, kterého se sotva můžete dotknout – a vůbec vám nedochází, že je to VAŠE dítě …“a to jsme dostali na příděl?“ – kdo nezažil, nepochopí, tahle bolest se nehojí. Zůstává hněv a pocit absurdity, stvrzený jizvou. Čekala jsem, že se vyjasní, co se vlastně při porodu stalo – jenže nepřišlo žádné rozřešení, žádný pupečník kolem krku apod., poloha plodu a placenty byla ideální a z ultrazvuků dopředu známá, GBS v plodovce se zřejmě neprokázal…
„Na co si stěžuješ, vždyť žijete.“
„Ano, jenže nechápu, proč by měl do porodnice přijít člověk zdravý a odejít nemocný. To není v pořádku.“

Snaha o hmotnou podobu domácímu prostředí (vytapetováno) a zvyk usmívat se a zdravit a klepat, to je milé, ale ještě to neznamená, že lékař má Moudrost a zkušenosti s nemedikovaným porodem, které jsou u přirozeného porodu třeba (myslím Moudrost lékařů a asistentek z dob, kdy se ještě nemohli spoléhat na všemožné přístroje, které ale neukazují souvislosti, hodnoty mohou znamenat leccos). Doktor kouká na přístroj, ale ne na mne. Stáváte se objektem – věcí k zacházení, už nejste subjektem-partnerem. Čím jsou si porodníci jisti, je skalpel.

Odbornost našich odborníků mi přijde jako zaklínadlo. Ale kde je potřebná Moudrost? Schopnost pozorovat, brát člověka jako celek, uvažovat v souvislostech? To se na fakultě asi neučí. Ale ovládat mašinky ano.

Má bolest však má jednu sílu – sdílená otevírá ústa a srdce mých kolegyň, kamarádek, příbuzných – tolik traumat z necitlivosti a mechaničnosti českého porodnictví!!! Tolik ukrývané bolesti, která ani po letech nemizí! Jejich příběhy mne utvrzují v názoru, že české porodnictví z valné části přirozené procesy ignoruje, nerozumí jim a tak se upíná k tomu, co zná dobře – medikace, chirurgie.

Nejezděte sem, pokud chcete porod bez zbytečných a destruktivních zásahů. Pokud plánujete operaci císařským řezem, pak doporučuji. Je škoda, že Roztočil nepostaví marketing své porodnice na vstřícnosti k CS a možnostem bondingu po CS, to je tam dobrý. Škoda, že lže ženám, které chtějí rodit přirozeně.

Tak v Jihlavě jsem do vody rodila (a nejen tam ;)), je pravda, že mají pravidla, ale jaksi trochu jiná, než tu XY uvádí. UTZ odhad má být do 3500g (nicméně to záleží hodně na personálu a dohodě, odhad jsem měla větší), porod v termínu (tj 38-42tt), poloha hlavičkou a samosebou fyziologický průběh, což dá rozum, pokud se bude dít něco špatně, asi těžko se porod ve vodě dokončí.

Nikdo se nezmiňoval o zaměstnanosti personálu, nebo neochotě se máchat ve vodě s rodičkou. Spíš jsem měla pocit, že i kdyby tam rodilo x rodiček, všechen personál by se šel s radostí máchat ke mně, jen aby u toho mohl být.

X.Y., kdo si proboha takové nesmyslné podmínky stanovil? Proč do 3800g? V čem vyžaduje porod do vody víc personálu, resp kohokoli dalšího, než jednu PA? A o kolik víc dojde ke "smíšení těkutin" než při normálním porodu, to už mi vůbec hlava nebere - vždyť ta PA tam není s rodičkou ve vodě celá, jen si v té vodě máchá ruce!

Ráda bych se zeptala těch, co rodily v Jihlavě a zrovna do vody. Vím, že tenhle porod se naplánovat nedá, ale docela mě to zaujalo. Bydlím v Třebíči a kde dělají porody do vody jsou v Jihlavně a ve Znojmě.
Jaké máte zkušenosti?

V Jihlavské porodnici jsem rodila letos dubnu 2009. Porod byl jedna velká hrůza, ale porodní asistentky i doktorka mi velice pomáhaly, všechno zvládly naprosto profesionálně, ve všem mě povzbuzovaly a všem chci velmi poděkovat, protože díky nim jsem vůbec porodila. Před porodem jsem měla spoustu dost naivních představ ze všech možných diskusí ohledně porodních poloh, nástřihu hráze, položení dítěte po porodu na břicho, přikládání dítěte k prsu po porodu, teď mi to přijde všechno dost k smíchu, protože bolest při porodu mě doslova srazila na kolena a to poslední, co jsem chtěla řešit bylo nastřihnutí hráze, nebo výběr porodní polohy. Opravdu mi nepřijde divné, že mi nepoložili dceru ihned na břicho, naopak jsem byla ráda, že se o ni někdo postaral a poskytl jí pomoc a o první kojení na sále jsem neměla zájem já ani dcera.
Celou dobu pobytu v porodnici jsem měla malou u sebe, s kojením jsem neměla vážnější problémy, takže na oddělení šestinedělí se všechno obešlo bez problémů. Téměř všechny noci se mnou mohl být i můj partner a je fakt, že první noc bych se o dceru nedokázala postarat na 100%. To je další z mých naivních představ, že rooming in je něco naprosto nutného. Teď si myslím, že to má své velké nevýhody a naopak se musím přiznat, že bych byla ráda, kdyby mi malou první dva dny nosily jenom na kojení a já si mohla odpočinout a nabrat nové síly po porodu. Přesto jsem ráda, že jsme to zvládly bez cizí pomoci a jsem vděčná, že to porodnice umožňuje a že ji nekopromisně nechaly na pokoji, ale kdyby mi někdo nabídnul, že se o ni postará, tak toho využiji.
Takže jihlavskou porodnici můžu jenom doporučit a každá si musí podle mě uvědomit, že rodí ona sama a ne asistentka a o dítě se musí nejpozději po příchodu z porodnice starat taky sama, takže těžko na cvičišti, lehko na bojišti.