Diskuze : Hlavní : Jsem podváděná partnerka

Libiku tak ja se na tohle pripravovala .predstavila jsem si kdyby manzel umrel co budu delat? Preziju to? A tim myslim jsem se trochu pripravila. Vim,ze by to byl sileny sok a bolest, ale vim ze to přeziju,tak jak jsem prezila mamcinu smrt letos. Ale to je uz dlouho kdy holky byly male ,ted na takoce veci nemyslim, nebot dnes jsem starsi,silnejsi

To není prozíravost, to je nějaká obrana proti existenční úzkosti. Ve střední Evropě průměrná žena odchod (do nebes či k Maruš od vedle) přežije.

Já jsem osobně velice ráda, že jsem k umírání svého partnera přistupovala intuitivně a proti logice svých majetkových a karierních poměrů, bylo to lepší pro nás oba.

A co člověk v takových chvílích cítí, doufám, není unifikované.

Jo, rozhodně to pomůže.

Nehledíš pak jak tele na nová vrata, že je tvůj manžel nevěrnej.

Já, která na rozdíl asi tady od jiných vím, že je to vlastně úplně normální a že se to stává, tak bych jistě byla také nepříjemně překvapená, ale rozhodně bych se tu z toho nehroutila... Protože, promiň mi to, na světě je x horších věcí.

A ano, já mám projeté scénáře i na smrt partnera (můj otec umřel, když mě bylo 8 let, a můj muž je chlap po 50tce, čili moje osobní nastavení je takové, že vím, že se to stává, samozřejmě doufám, že se jako jiní muži v jeho rodině dožije 80ti, ale nebudu si namlouvat, že nemůže dostat infarkt, srazit ho auto nebo tak něco). A ano, i děti umírají, a já, která mám jen jedno, si to uvědomuji relativně dost často.

Počítám i se svou smrtí - mám šanon se vším včetně závěti, životní pojistky, pravidelně (byť ony si myslí, že je to ze srandy) holkám v práci přeříkávám, co by měly dělat (ona loni umřela moje kolegyně-kamarádka, o 3 roky starší, než já a já jsem po ní přebírala kancelář a dokončovala její práci, čili máme to (bohužel) zažité nejen teoreticky, ale i prakticky...).

Počítám i s tím, že zkrachuju, že se stane nějaký těžký průser v práci a třeba přijdu o licenci, dokonce i s tím, že mě zavřou Všechno možný jsem si v hlavě už někdy projela.

Jako, nebudu se přece tvářit, že se nikdy nestane žádnej průser.

A nevěru partnera, zvlášť, pokud se ji snažil utajit a přišla bych na to fakticky jen nějakým nedopatřením, považuju za skoro nejmenší problém...

Jako - jéžišmarja, zhroutil se mi svět, protože můj manžel, se kterým jsem 20 let, mi byl jednou nevěrný... ?? Jasně, zakladatelka je v akutní krizi, ale možná, kdyby ji během těch let občas napadlo, že se to může stát a přemýšlela si (z bezpečí teorie), co by jako dělala, tak má aspoň nějakou představu...

Ale já nemyslím, připravovat si itinerář, co máš dělat.

Ale naivně si myslet, že můj muž je jedinej svatej, kterej mě stoprocentně nikdy nepodvede, když se 50% manželství rozvádí a z toho zbytku x desítek dalších procent se s nevěrou potká a ustojej to... je prostě naivní.

To přece neznamená, že svého muže podezírám, sleduju, lustruju mu mobil atd. Jenom si prostě nemyslím, že se to nemůže stát komukoli z nás.

A po pravdě - udělejme klidně v samostatné diskusi anketu, kdo se v životě fakt s nevěrou nepotkal (třeba i v minulém vztahu)... No a klidně se podepíšu pod to, že x desítek procent i z těch, co si myslí, že jim jejich partneři byli celí život věrní, se hluboce mýlí... Že něco nerupne, neznamená, že to neexistuje...

Jako, když ti bude kamarádka v slzách vyprávět, že jí ten její podvádí, tak fakt tě nenapadne, co bys dělala ty? Fakt si řekneš, no jo, ale to byl ten její xxx, ten můj yyy by tohle nikdy neudělal, tím jsem si jistá...

No, to bych se fakt hodně divila.

Nás ano a docela brzy. Oba jsme věděli že I přes veskerou lásku co mezi námi je se to může stát neboť jsme volnomyslenkari, a já nikdy neměla delší vztah než 2,5 roku před manželem, z důvodů, že nejsem moc monogamni typ. Řekli jsme si že to nechceme vědět,když se to stane. Po 15 letech se to stalo, a nastavili jsme si nové pravidla vztahu,který nám obema vyhovuje.