Diskuze : Záliby : Sběratelství a soutěže

Citronove koliesko,

pokud bych si věc hodlala ponechat, protože mám takové věci ráda, tedy měla by pro mě především citovou hodnotu a nešlo by o investici, jako že aby bylo co prodat, až bude nejhůř, nebo aby měly děti co dědit, což někdy motivace u starožitností a umění bývá, tak bych to prostě nechala tak.

V případě, že by šlo spíše o tu investici, nebo že bych to prostě z nějakého důvodu někdy plánovala prodat, pak bych cenu s darujícím řešila, plus mu nabídla podíl z prodeje.

Koliesko, já bych měla potřebu, pro svůj vnitřní klid, že jsem dotyčného neošidila, mu to říct. Nevím, jestli je mu to jedno, nebo jestli názor změní, když se cenu dozví. Zvážila bych, kolik mu můžu nabídnout na případné odkoupení a řekla mu to a nechala ho, ať řekne co a jak, a pokud peníze opravdu odmítne, tak už bych to nechala.

Krásně napsáno, cítím to úplně stejně jako ty. Koláč bych upekla fakt parádní, moc bych si nechala záležet aby fakt chutnal a potěšil.

A pořád je ještě nutno počítat se skutečností, že jsou na světě lidi, pro něž nemají peníze takovou hodnotu jako pro většinu ostatních nebo jak je to běžně obvyklé.
Třeba má opravdu hřejivý pocit z toho, že dar udělal radost!

Kdybych byla obdarovaná, měla bych potřebu se odvděčit, ale právě něčím takovým "pro radost", protože bych měla potřebu oplatit především tu radost. Takže kdyby si darující sám dokázal říct, co chce a byl to koláč, dala bych mu koláč a necítila se nijak provinile, protože bych mu tím plnila jeho přání.

Jako darující bych také nechtěla nic, nebo maximálně třeba čokoládu, případně jinou laskominu či vzácnost, kterou jsem sama líná si někde shánět, ale bez ohledu na to, jakou cenu měla darovaná věc. Kromě toho, že bych tím darem udělala radost, tak pro mě má hodnotu i to, že nemusím vyhodit, případně shánět odbyt pro něco, co sama nevyužiju. Pokud má pro mě něco peněžní hodnotu, snažím se to prodat. Když něco chci dát, cenu neřeším.