A zas je to o tom stejném. To, žes byla spokojená TY, neznamená, že ve stejné situaci musí být spokojené všechny. To že TY si myslíš, že porod je třeba přetrpět a nejlépe rychle zapomenout, neznamená, že si to myslí všechny. Já mám z porodu (naštěstí) jiné zážitky, než z rýmy. Porod mi přišel jaksi důležitější a zásadnější. Výsledek (Anička) též. U rýmy mi jaksi ten výsledek chybí.
Já těhotná nejsem a uvažuju stejně, jako Eliška. Takže hormonama to asi nebude. Možná to bude sebevědomím (zdravým). Pokud si vážím sama sebe, tudíž i svého těla, CHCI (a nehodlám se o to prosit) vědět, co kdo s MÝM tělem dělá a PROČ to dělá. Odjakživa mi to přišlo tak logické, že občas nechápu, o čem je řeč.
Proč bych měla někoho PROSIT, aby mi řekl, co se MNOU chce dělat? Proč bych měla škemrat, aby se ke mně lidi chovali slušně - obzvlášť v situaci, kdy se hodlám soustředit na něco úplně jiného, než na kontrolování, cože se mnou kdo dělá?
To je hysterie nebo přecitlivělost, když si někdo nenechá líbit špatné zacházení a pokud mu hrozí, snaží se mu předejít? Ona Eliška nic jiného totiž nedělá...
A proč by měla Eliška PROSIT o něco, co by mělo být naprosto přirozené a samozřejmé? Podle mého by spíš lékaři měli žádat o souhlas, aby směli určitý zákrok udělat - dělají ho přeci (např.) MNĚ, MNĚ to případně bude bolet, MNĚ se to případně bude špatně hojit, JÁ budu mít problémy s vedlejšími účinky - oni ne...
Pro Věru: samozřejmě nemám na mysli případ, kdy ležím na operačním sále v bezvědomí a někdo se chystá zachránit mi život.