V takovém případě má ovšem pech 99% mých známých a kamarádek. Asi si taky vzaly hovada. A to nemluvím o pomocných dělnících nebo nezaměstnaných se základním vzděláním, ale o lidech ve vysokých funkcích v zaměstnání, zámožných, vážených a inteligentních vysokoškoláků nebo alespoň středoškoláků.
Mimochodem, já nemám problém s tím, že bych musela sedět doma a třídit hrách a čočku, zatímco můj manžel se někde "zabáva". Taky si můžu jít kam chci a dělat co chci - teoreticky, nemám na to moc čas - ale sama nebo s někým jiným. Manžela prostě mnou vymyšlené akce nebaví. Z koncertů má fóbii (chodí jen na koncerty kapel svých kamarádů), do kina "se mu nechce", v divadle jsme byli za dobu známosti 2x spolu (z toho 1x dostal lístky v práci a podruhé hrála jeho kamarádka), asi 2x nebo 3x byl s někým jiným. Na výstavě jsme byli asi 3x, nicméně dával mi docela najevo, že ho to dlouho nebaví a že mu stačí výstavní sál "prolítnout". V kině jsme byli 2x.
Nevadilo by mi to, kdyby byl takový od začátku, ale když jsme se poznali, tak byl přesný opak. Pořád něco vymýšlel, zapojoval se do toho, co jsem vymyslela já, dovedl "spontánně blbnout", byl prostě kouzelnej. Že je po pouhých 2 a půl letech tak diametrálně odlišnej, to mne zrovna do extáze nepřivádí. Bohužel souhlasím s Pettinou, i kdybych si našla kohokoli jiného, bude to nakonec stejné.
Jo - zajímalo by mne, jaké praktické zkušenosti mají ti, co se mnou nesouhlasí. Jak to vypadá u nich. Já znám "jiné" chlapy jen ze stránek Cosmopolitanu.