Chtěli jste někoho, kdo má jinou zkušenost, tak jsem tady. S mužem jsme spolu šest let, tři roky spolu žijeme, teď čekáme miminko.
Můj muž není dokonalý - uklízí po sobě jen letmo, ale snaží se - např. mu nikdy neuklízím vyprané věci do skříně, jsou to přece jeho věci, za nezdvořilé tělesné projevy se vždycky omluví, u počítače tráví čas, jen když se opravdu nudí a třeba v době, když mě není dobře a jdu si lehnout. Nebo se zeptá, jestli mám nějakou zábavu na večer, nepotřebuju počítač a jestli mi nebude vadit, že bude pár hodin v kuse zabíjet nějaké příšery. Zase ale hodiny tráví nad knížkou nebo malováním, ale každý musí mít přece chvíle jen pro sebe.
Neignoruje mě, spolu trávíme dost času, večer občas jdeme jen tak na procházku nebo na si třeba sednout na jedno (i víc), společné kulturní večery jsou zvykem a nikdy výjimkou. Někdy jde ven on sám, někdy jdu sama já. Monty, nevím ale jak se to dá zařídit, u nás to prostě bylo vždycky tak, většinou se na tom shodnem a málokdy se stane, aby jeden musel druhého přemlouvat, aby s ním šel.
Je fakt, že k některým věcem je třeba přistupovat s trochou kompromisu. Vím, že stejně jako většině ostatních chlapů připadá i tomu mému vykecávání jako pitomost, takže mě nevnímá a vadí mu, že ho ruším zvlášť když si čte nebo se mu třeba připalují palačinky. Protože já si vždycky "schválně" vyberu tu nejhorší možnou chvilku. Tak se snažím se krotit a o kravinách mu vykládám jen když fakt nemá nic na práci - třeba když spolu někam jdeme nebo u jídla (i když to si většinou oba čteme), nebo když někde společně na něco čekáme. Takových chvilek je kupodivu dost a ke komunikaci mi to stačí. No a když je třeba promluvit si o něčem důležitém, tak to dostatečně zdůrazním a pak se to probere.
Spíš se mi v poslední době zdá, že ve vztahu lenivím víc já. Určitě je to dáno i těhotenstvím, jsem prostě víc unavená. Včera když jsem šla okolo zrcadla, tak jsem zjistila, že mám na tričku parádní flek od těsta už dva dny a vůbec jsem se neobtěžovala se převlíct, i když se na tom těhotenském pupku náramně vyjímal. Řekla jsem si, že bych měla k našem vztahu mít větší respekt a měla bych se i v těhle prkotinách víc snažit.
Já nevím, jestli to správně vyznělo, ale vpodstatě jde o to, že můj muž sice není doma tak zábavný a šarmantní jako ve společnosti, ale pořád je to veselý, ohleduplný a milující muž a budoucí otec a já doufám, že to svojí leností nezkazím, jako to možná zkazili vaši muži.