Díky za opačné zkušenosti. :o)
Zajímalo by mne pár věcí. Především k tomu "potřebování". Ano, nevím o ničem, k čemu bych chlapa POTŘEBOVALA kromě toho, že je nutný na zplození dítěte a sex s ním je vždycky lepší než s gumovou atrapou. To je pochopitelně ironie. :o) Jenže já jsem se prostě naučila žít tak, abych byla za všech okolností soběstačná. To, po čem dejme tomu ve vztahu toužím, to vlastně taky nepotřebuju. Dá se bez toho žít nebo si to mohu realizovat s někým jiným. Ale je to to jediné, co mi - dle mého soudu - má vztah poskytovat. Pocit, že s někým něco sdílím, že máme něco společného, je nám spolu dobře, prožíváme společně nějaké hezké věci. Nejde mi o to, aby kolem mne kroužil jako vosa kolem bonbonu a vyprávěl mi, jak jsem skvělá a úžasná atd., aby mi otvíral dveře, pomáhal do kabátu a pokaždé komentoval nějaký nový hadr slovy "tobě to ale sluší". Ani nechci, aby se mnou řešil problémy a starosti - de facto žádné nemám. Nechci se s ním bavit o tom, s kým spí Lucie Bílá nebo kdo si koupil jaký auto (kožich). Chtěla bych mít jen pocit, že žiju s někým a ne vedle někoho. Jak psala Iva - ráda bych někdy slyšela, jestli si s ním dám víno nebo jestli půjdeme NĚKAM. Kamkoli.
Když jsem se včera pokoušela s manželem bavit o tomhle článku, dozvěděla jsem se, že on je spokojený, má mne i syna rád, nedovede si představit, že by byl s někým jiným. A že přece "cokoli vymyslím, tak on se zúčastní". Bohužel kdykoli něco vymyslím, tak se mu v 95% případů účastnit nechce. Už mne to nebaví, takže nic nevymýšlím a velmi naivně čekám, že taky někdy něco napadne jeho. Nenapadne.
Kdykoli odjedu, žije můj manžel bohatý společenský život. Jsem-li týden na chalupě, je on každý večer někde v tahu. Když jsem doma, je v tahu tak 2x do týdne. Spolu jdeme někam opravdu výjimečně a to ještě mezi partu lidí, sami dva jsme byli naposled loni v listopadu v kině. Kdykoli zavolá, že přijde z práce později, protože jde tam a tam, NIKDY mu neřeknu, ať nechodí, nikdy neřeknu, že by mi to vadilo. Nevadí mi to. Ale nechápu, proč mne z toho úplně odstavuje, když mi na druhé straně tvrdí, že mne má rád.
Druhá věc - píšete, že každý máte čas na své koníčky. Jenže my máme některé koníčky společné a STEJNĚ je spolu ani neprožíváme, ani se o nich nebavíme. Respektive manžel je schopen mi dlouze vyprávět, jaký včera v noci běžel film ve Filmovém klubu nebo co právě dočetl za knihu; moje vypravování ovšem jaksi není vítané.
Tak nevím. Je fakt, že pro něj je hovor s cizími lidmi příjemnější, protože ti mu nasouchají, obdivují ho, jak je chytrej a skvělej; já ráda diskutuju a jsem hodně ironická. Ale to se mám celý život přetvařovat? Nejsem zastánce nějakého přetváření lidí k obrazu svému, nebudu mu lézt do zadku ani se tvářit jako poslušná loutka, co během jeho monologu obdivně pomrkává. Jsem pořád stejná, jako jsem byla, když mne poznal. On se změnil. Nepřipadá mi to fér... ale bohužel se s tím zřejmě budu muset smířit. I když hodně nerada. :o(