Musím se ohradit proti tvrzení v článku, že komunistické jesle byly o jedné sestře na 20 dětí, možná v 60. letech ano, ale v 80. letech bylo přesně maximálně 5 dětí na jednu sestru spíš méně, přesto je mi dodnes líto mého nejstaršího synka, že tam kvůli mě musel chodit. Ovšem i u něj jsem viděla velký posun mezi jeho chozením do jeslí mezi 1.-2. rokem a následně mezi 2. - 3. rokem, v prvním případě katastrofa (zoufalý pláč při předávání, neklid, objevení hyperaktivného chování, které ale nebylo způsobeno LMD, protože později nepokračovalo), ve druhém už to šlo mnohem lépe, předávání probíhalo v klidu, při pobytu v jeslích už byl spokojený, ovšem byla jsem studentka a tak chodil obvykle jen na dopoledne, takže tam strávil tak 4-6 hodin denně. Myslím, že i náš příklad ukazuje, že zralost pro kolektivní zařízení je individuální, ale jak píše paní Špaňhelová, málokdy nastupuje před druhým rokem života.
Sama za sebe mám z jeslí, které mě samozřejmě neminuly(jsem ročník 68) pocitové vzpomínky na prožívanou úzkost ze ztráty maminky, že by mi někdo v jeslích ubližoval si nijak nevybavuji, myslím, že skutečně nejproblematičtější je podle mě ta předčasná separace od mateřské osoby, která může způsobit škody.