Já taky závidím lidem třetí :-D, ale přitom vím, že "rozumově" jsem úplnej blázen, když ho taky chci :-D.
Máme taky holku i kluka. Pokojík jeden, který je uzpůsoben tak, že pro ty dva je to naprosto vyhovující, ale třetí už by se tam nenarvalo a ani bych jim ho tam dávat "jednou" nechtěla, protože bude o hóoodně let mladší, takže v hlavě pořád vymejšlím, jak přestavět byt, ani oni měly svoje soukromí a to malé jednou taky. Ne, že by to nešlo, ale bude to obnášet dost "energie" a to fakt netuším, jestli v sobě ještě s manželem máme. Na druhou stranu vím, že když člověk má důvod, tak v sobě tu energii člověk vydoluje a jen zírá, kolik jí ještě má :-D. Zpětně dnes třeba nechápu, jak jsem mohla kdysi zvládnout naše 2 předchozí děti, které jsou 2 roky po sobě a byly to nespavci a čerti a do toho jsme teprve budovali naše "hnízdo" a já jsem při tom ještě stíhala práci z domova a protože miluju umění, tak jsem měla pocit, že ještě musím stále udržovat kontakt se "svojí sympatickou" skupinou malířů, tam jsem chodila v noci malovat obrazy apod. a chtěla jsem to za každou cenu všechno dohromady a měla jsem to, byla jsem naprosto vysílená, nevyspalá, ale šťastná. Teď máme klídek, děti jsou super, jsou dost samostatný, my oba s manželem máme skvělou práci, ale mě to nějak nebaví. Takový život asi není pro mě. Je to asi fakt o tom, že každý potřebuje nějaký ten "adrenalin", jak tu někdo psal a pro mě je to právě tohle :-D. Teď koukám na švagrovou, která má taky 2 děti,dokonce rok a a půl po sobě, přitom účtaří z domova, stavějí s mým bráchou bydlení, neví, kde jí hlava stojí, je vyhublá a uhoněná, když jí vidím, tak je mi jí někdy až líto, ale přitom vím, že jednou na to bude vzpomínat jako na krásnou dobu a já se přistihuju, že bych to klíďo prožívala zase znovu :-D. Tak mi řekněte, jestli nejsem "na hlavu". Chápete to, když do třetího půjdeme, tak budeme mít míň peněz, víc práce, víc starostí, tak sákryš, proč mě to pořád pronásleduje a chce se mi mít třetí dítě. Protože jsem dost pragmatik, tak se snažím odolávat, ale myslím, že to asi nevydržím a poprvý v životě se na rozum vykašlu. To jsem na sebe ještě totiž zapomněla vyzradit, že jsem zvyklá mít všechno promyšlený a na to, že to pak funguje jak chci, takže tohle je pro mě dost těžký se s tím vyrovnat, že teď udělám něco, co s rozumem nemá nejspíš vůbec nic společnýho :-D. Ještě, že ten můj mužskej má pro mě pochopení :-D