Je pravda, že pak člověk nemá pocit, že by ho děti někdy v něčem omezovaly. Alespoň já ne. Samozřejmě, že člověku dá někdy práci to všechno vymyslet a zorganitovat tak, aby byli všichni spokojení, ale nechtěla bych dopadnout jako třeba maminka mýho muže, která ustavičně mluví o tom, co a jak za mládí, kvůli svým klukům nestihla a jak se doma hádali "kvůli klukům" apod. To mi přijde takový divný. Třeba zrovna ona ani nedokáže pochopit, že jsem se svými dětmi ráda, ba naopak já se domů pokaždý tak strašně moc těším. Opravdu je to pro mě "přístav", kde se cítím dobře. Navíc třeba vím, že se jí to opravdu teď na stáří vrací, to že se do těch svých dětí vůbec nevložila za mlada citově. Muž i švagr jí pomáhají a starají se, když je potřeba, nicméně mám dojem, že ten vztah k ní je takový chladnější. Takový, jako ho asi měla ona k nim a to mi připadá naprosto strašný. Teď by třeba hrozně chtěla, abychom jí všichni tvořili okolo ní rodinný kruh apod., ale přitom na druhou stranu to v ní je pořád, že "ty děti" ale ode mě držte dál :-D, takže to pak jde uskutečnit dost složitě a leckdy se už do toho člověk ani nenutí.... Pro mě je to příklad toho, že opravdu, pokud někdo ty děti nechce, tak by je asi "nuceně" mít neměl, protože to nepřinese nic dobrého ani pro jednu stranu a zase naopak. Pokud k nim vztah máte, nebo si ho dokážete utvořit, tak je to hrozně fajn a přímo fantastický :-D. Já jsem ráda, že moje tchýně měla i mýho muže, kterýho sice spíše ale vychovala jeho babička, než ona, ale je mi líto,když vidím ten zvláštní vztah - nevztah - matka-syn. Takže myslím, že pokud to opravdu všechno klapne, že to funguje, tak je to super, ale když někdo zase má pocit, že nee, tak je to jeho věc. Nicméně já asi do toho třetího půjdu. Mám čím dál tím větší pocit, že to je vlastně dobrý nápad. Navíc ten pocit má i manžel, tak vlastně proč ne :-D.