Nikolo to je normálka :-D. Já jsem to taky viděla dříve spíš jako ty a hele dneska přemýšlím o 3-tím a je to proto, že ty děti, ač (jak tu bylo psáno) tě kolikrát "vytáčí", tak zase na druhou stranu ti umí dát tolik (nevědomky), že slespoň já mám pocit, že je to skutečně to nejsilnější (citově), co jsem kdy zažila. Nehledě na to, že já jsem se s nima hodně naučila. Já jsem do té doby, než jsem měla děti byla hrozně netrpělivá, neuměla jsem čekat, všechno jsem chtěla hned, dost často jsem měla tak vyhraněné názory, že to mohlo lidi okolo možná i otravovat , apod. a dneska jsem daleko tolerantnější, možná (doufám) vidím věci z více úhlů, vím, že život si (já osobně) užiju daleko více, když dokážu zvolnit a ač jsem si původně myslela, že možná ani děti mít nebudu, tak dneska jsem ráda, že jsem se pak rozhodla (asi ve zkratu), že do toho jdu a je to pěkný mít tu rodinu. Čím jsem starší, tím víc si toho vážím. Nicméně si myslím, že pokud se rozhodneš být bez dětí, tak je to tvoje věc a pokud v tom máš jasno, tak je to prostě tak a nikdo ti do toho nemůže mluvit. Každý jsme jiný a každý najdeme to své v něčem jiném. Podle mě může žít někdo naprosto spokojený život i bez dětí a znám lidi, kteří jsou "moudří" i bez dětí. Nicméně já jsem je potřebovala, protože jinak by mi spousta věcí asi vůbec nedošlo. Jde o to, že pokud ti nic nechybí a jsi spokojená, tak to neřeš. Já ti coby pragmatik naprosto rozumím :-D. Na druhou stranu ti za sebe můžu říct, že když by tě to někdy popadlo a mrně chtěla, tak i pragmatik s dítětem může být šťastný :-D. I když zpočátku si tím třeba nebudeš úplně až tak jistá :-D.