Neřadím naši rodinu mezi bohaté, ale uznávám že se máme docela dost dobře. To co autorka článku popisuje ale tak docela nesouvisí s tím, jak se ona "bohatá" rodina "má". Je to o těch rodičích a o jejich povahách.

Mé děti jsou zvyklé na to, že tatínka vidí v týdnu hodně málo a že když přijde domů, bývá "polomrtvý". Jsou zvyklé i na to, že tatínek občas chodí na večírky a jiné akce, kde je evidentně považován za důležitého člověka. A respektují to, že v týdnu od tatínka nemůžou chtít víc než krátké popovídání nebo pusu na dobrou noc. O víkendu je zpravidla jejich. Doma sice v současné době uklízí maminka, ale není to tak dávno, co chodila jednou týdne hospodyně. Hlídání po odpolednách zvládá babička a teta. Neb maminka má nepravidelou pracovní dobu a tak je někdy doma už v poledne, jindy přijde v devět večer.
Máme se dobře, ale mé děti rozhodně nemají hory hraček z televize. Znají Benátky, Vídeň, Paříž, Šumavu, Tatry, Pálavu a ve svém věku to považují za normální, občas tím někoho i vytočí.

na návštěvu k nám chodí jejeich kamarádi. Hodně kamarádů. A já jsem si všimla jedné zvláštní věci. Že děti rodičů, kteří mají podsatně nižší příjmy, mnohem častěji komentují, že naše děti nemají to nebo ono, co právě teď frčí. Že speciálně po jejich návštěvách zůstává docela svinčík (např. papírky po zemi) a k mému velkém údivu i dost často rozbité hračky. Mé děti hračky neničí, chovají se k ni opatrně, jsou vedené k tomu, že třeba lego se skutečně nemůže rozmetat po pokojíčku, že puzzle se nemají všechny vysypat z krabic na jednu hromadu atp.

A stejně tak jak autorka popisovala údiv holčičky, že maminka si s nima hraje, tak ten stejný údiv se objevuje u některých dětí i u nás. Že si s nima kliďánko zahraju hru, že jdu s dětma na písek a klidně s nima stavím hrad. Ale i údiv, že u nás jdou děti bez řečí v osm spát.

Takže je to o lidech,ne o příjmech.