Díky všem za názory, hlavně těm, kdo dokázali podpořit vlastní zkušeností, některé příspěvky mě rozesmály a velmi uvolnily napětí, které jsem cítila.

Nevychovávám první dítě, takové věci, jako je nastavení hranic, dodržování pravidel, snaha o určitý řád, to všechno samozřejmě praktikujeme. Jenže jsou děti, které se tomu přizpůsobí poměrně snadno a jsou děti, které neustále vyvíjejí snahu ty hranice zbořit a řád narušit a jejich výchova a usměrňování do těch hranic stojí nesrovnatelně víc energie, trpělivosti, nervů a sebeovládání, takže v podstatě mě nejvíc povzbudily ty příspěvky, kde se mamky také přiznaly, že se jim to zdá občas nad jejich síly, ale snažíme se dál.
Hujerko ubezpečuji tě, že Tomíkovi dávám všemožně najevo, že ho mám ráda, nejen slovy, ale i gesty, laskavým tonem hlasu, něhou. Sama nejsem žádný divoch, spíš mám klidnou povahu a vůči němu se snažím vystupovat klidně a s trpělivostí.
To že byl pro mě chlapeček zklamáním je pravda, ale od těhotenství se s tím snažím srovnat a nevím, co víc mám dělat, možná je to ve mně, ale rozhodně to nedávám najevo vědomým jednáním, spíš to na mě někdy padne, když se situace více vyhrotí. Ale říct musíš se zbavit pocitů zklamání je stejné, jako když mi bylo doporučováno, že se musím zbavit pocitů smutku po Milence, mohu ovlivnit své jednání, své myšlení, své vyjadřování, ale cítění, jak mám ovlivnit? Tohle kdyby mi někdo dokázal poradit.