Čtu teď jednu knížku a u tohoto úryvku jsem si na tebe Mili vzpomněla. A je to zároveň i reakce na předchozí příspěvek.

Když umře malé dítě, ostatní členové rodiny se obvykle začnou bát - možná částečně proto, že v sobě cítí lásku, která je nutí následovat mrtvé dítě. Aby svůj strach překonali, umrtvují své city. Tím vyloučí dítě ze svých srdcí a duší. Mohou sice o mrtvém dítěti hovořit, ale nic k němu necítí. I když je dítě mrtvé, stále má ochromující vliv na rodinu. Aby rodina mohla žít v lásce, mrtvé dítě musí mít své místo v rodině. Živí členové rodiny musejí prožívat svůj zármutek. K uctění památky mrtvého dítěte mohou například vyvěsit jeho obraz nebo zasadit strom. Nejdůležitější je, aby mrtvé dítě nikdy nepřestali milovat. Mnoho lidí se chová, jako by mrtví neexistovali. Ale kam by mohli zmizet? Ačkoli jsou tělesně nepřítomní, neztrácejí vliv na živé. Je-li jim ponecháno příslušné místo v rodině, mají příznivý vliv. Jinak vzbuzují strach. Mají-li své místo, podporují živé, místo aby je posilovali v iluzi, že i oni by měli umřít.