Tulko, nepsala jsem ten úvod proto, abych vzbudila lítost . Beru to tak, že jsme měli štěstí, na rozdíl od mnoha a mnoha jiných dětí, které rodinu neměly a nemají.
Vyjádřila jsem to asi nešikovně, ale psala jsem to spíš proto, abych zdůraznila, že jsme tomu čertovi fakt věřili, že nás odnese. Můžu mluvit jenom sama za sebe, ale já jsem věřila hlavně tomu, že nás nikdo nebude bránit a že jsem zlobila a tak si zasloužím, aby mě ten čert vzal pryč.

Možná proto, že si dobře pamatuju, jak jsem se cítila jako dítě, mám přirozenou tendenci stavět se vždycky na obranu dětí. Úplně je mi fyzicky špatně, když někdo zpochybńuje traumata, které někteří lidé vědomě na svých dětech páchají a zaklínají se větami typu: Musí se otrkat a Život se s ním taky mazlit nebude... A řadu jiných vět lahodících mému sluchu. Všechno ve jménu zaklínadla: Však ono to nějak přežije...