Aneko, ve skutečnosti neexistuje normální, duševně zdravý jedinec, který by se z traumatu, způsobeném smrtí rodiče nevylízal. To si jen tak máváme zlatou větvičkou zodpovědnosti za chod světa před nosem.
Je to prgmatické rozhodnutí, budiž, ale nemůžu to přijmout, jako omluvu za to, že jsi své dítě nechala někde vyklepnout do nemocniční mísy v hrůze, že nerozdejchá, že tě nevhodně brzo klepne.
V určitém věku navíc rodič významně ustupuje do pozadí a objevují se jiní milovaní a milující jedinci, kteří lásku k rodiči dost přehluší a jejich ztráta je mnohem víc traumatizující.