Jasně, že šikana v ošklivé podobě (bití, vydírání) se řešit má a musí.
Ale do jisté míry je to otužování. Teď mluvím sama za sebe. Já byla "divné dítě" - dlouhá, nešikovná jedničkářka s brýlemi, dokonalý terč. Taky že jsem to schytávala, tedy nikdy ne fyzicky, ale psychicky ano. Nebylo to příjemné, ale naučila jsem se to zvládat, nikdo to neřešil (především proto, že jsem to nikomu neřekla) a časem to vyšumělo. Žádné trvalé následky to na mě nezanechalo, aspoń myslím... zato s důsledky ochranitelských snah mé matky a babičky se do jisté míry potýkám dodnes.
Pochopitelně, šlo o ZŠ. Ve školce je to přece jen asi trochu jiné, dítě je menší. Ale spíš bych se možná snažila, jak tu už někdo říkal, vyzbrojit ho vhodnými odpověďmi, i kdyby to mělo být jen to pitomé dětské "kdo to říká, ten to je". Oblíbená to hláška mých dětí