Mám dvě děti a milujícího manžela, takže šťastný život, jak už tady mnohdy zaznělo, ale neuspokojuje. Hlavně od té doby, co se narodila dcerka a syn začal žárlit, více nemocnosti kvůli synově školce, měla jsem rapidně míň času pro sebe, máma mě zklamala svým chováním, i když teď je líp, manžel déle v práci, do toho si nabral nějaké aktivity navíc. Asi jsem měla jít radši do práce, jsem doma už skoro pět let a cítím jak zakrňuju, uzavírám se do sebe, hledám nit k hvooru, začínám být vůči lidem uzavřená a i kontaktu s nimi se obávám. Spíš přežívám, nejradši bych měsíc prospala.Mám pár kamarádek s dětmi se kteýrma se pravidelně vídám, navštěvovala jsem i MC,ale nemůžou mi zaplnit celý týden, navíc teď v sprnu jsou všechny odjete a jsem sama. Mám strach,že i je ztratím,protože nebudu veselá a budou na mě spadat moje depresivní nálady. A v tom stavu ani nejsem schopná moc nového seznámení. Na jaře mi bylo nelíp, s jednou amarádkou jsme se hodně vídaly, podnikaly akcičky s dětmi i bez nich, bylo to fajn. Ale přes léto to upadlo, skoro tu nejsou, pořád někde cestují a v září nastupuje po mateřské do práce. Nejspíš by mi pomohla práce, ale nebydlím ve městě, tak se mi to ani moc s dojížděním nevyplatí a nemám hlídání. Chtělo by to nějaké studium, domácí činnost, ale mám pocit, že to nejde. Mám hodně živé, temperamentní děti vyžadující pozornost a jen tak tak stíhám s nima uvařit a základní věci kolem baráčku. Manžel je úspěšný, chytrý, společenský, prostě momentálně na výši a já si připadám puťka domácí a to mě taky sráží. Teď zvažuju jestli jít k psychologovi či psychiatrovi, aby mi něco předepsal, poradit se, ale je jasný, že budou delší čekací doby a ta představa, že to nemám komu říct. Ale třeba by pomohl, aby mi bylo líp. Jsem mámá a děti si zaslouží spokojenou a veselou maminku.