Ahoj Maki,
na to jsou různé názory, nicméně znám dva lidi, kteří se v dětství ocitli ve stejné situaci (nový tatínek je adoptoval), oběma to jejich maminky neřekly a oba se to blbou náhodou nebo díky uřeknutí známých dozvěděli. Oba s tím mají dost problém (je jim 26 a 29let, oba to vědí už několik let, ale stále ještě se s tím nesrovnali).
Myslím si, že pravděpodobnost toho, že se to dcerka dozví, je dost vysoká. Děti mají tendenci považovat to za podraz - čím později se to dozvědí, tím je to horší.
V dnešní době je běžné, že děti mají třeba druhého (třetího...) tatínka nebo maminku, není to žádný velký handicap.
Když si dobře promyslíš, jak jí to říct (třeba formou pohádky, podobně jako se to doporučuje u dětí, které byly přijaty do nové rodiny z dětského domova) a postavíš to tak, že původního tatínka nebudeš nazývat "pravým tatínkem", ale třeba "pánem, se kterým jsem tehdy žila" nebo aspoň "prvním" tátou, tátou "Jirkou" (jak se jmenuje) a pod., tak je to pro ni určitě přijatelné a nijak to vztah s jejím tatínkem (=současným) nenaruší. Naopak - můžeš třeba vyprávět "Kájovi (jméno tatínka) ses tak strašně moc líbila a tolik si tě zamiloval, že chtěl být tvým opravdovým tatínkem. A to taky je, protože tě má moc rád a stará se o tebe. Tak jsme šli za paní soudkyní a ta rozhodla, že od téhle chvíle je tvým jediným tatínkem jen a jen on. Byli jsme štastní a šli jsme to oslavit do cukrárny atd.atd."
Platí, že čím dřív se to dítě dozví, tím přirozeněji to vezme. Děti jsou na tohle mnohem chápavější, než si často připouštíme. A hlavně, když se to dozví od cizích, může mít dojem, že to je něco strašně špatného, když se to musí tajit. Víc se dozvíš z knížek o adopci (např. z nakladatelství Portál).
Hodně štěstí!
Martina