Ahoj,
po dlouhé době se dostávám k tomu, abych taky přispěla svou troškou do mlýna.
Minulý týden jsem chtěla napsat, že se mi líbil příspěvek Minky, ale nedostala jsem se k tomu, tak pokud Minka čte - moc hezky napsané, díky.

Ke "špatným" genům ( taky z minulého týdne): samozřejmě že se s tím setkáváme neustále ( tedy s otázkou, jestli nemáme strach ze špatných genů). Nechápu to. Dovedeno ad absurdum - platí snad, že dítě, o které rodiče pečují, má všechny geny úžasné, dobré, čisté, a pro dítě, které sociálně osiřelo, už zůstaly jen ty geny špatné? Jak by to bylo s našimi děvčaty? O všechny jejich rodina nějakou dobu pečovala, měly tedy zpočátku podle této teorie dobré geny. A ty se pak najednou změnily? Jednu z našich děvčat matka opustila, ale u dalších zasáhla nemoc - jak je to potom u nich s těmi geny? Otcové: jeden otec se k dítěti hlásil, ale byl ženatý jinde a pečoval o dvě děti v manželství - má teda geny dobré nebo špatné? Jeden otec je neznámý, ale předal své dceři mimořádné umělecké nadání...Třetí otec opustil matku a dítě ( = geny špatné), ale později založil novou rodinu, ve které pečuje o nevlastního syna (= geny dobré???)

Podobné úvahy mi připadají vážně pro kočku. Naše děti jsou každé samo sebou, v něčem skvělé, a v něčem mají potíže - jako každý člověk.

Co se týká adopce a zda říct či ne, tam jsem jednoznačně pro. Mě osobně v tomhle pomohla jedna moudrost, kterou jsem kdysi četla:
" Rodičem se člověk nestává pouhou skutečností, že má dítě, stejně jako se klavíristou nestane ten, kdo má klavír."
S touto větou v pozadí jsem vysvětlovala našim nevlastním dětem, jak se odvíjel jejich osud, a všechny to přijaly velmi dobře.

Tak se mějte fajn.

Ahoj Maceška