Mecháčku,zkoušeli jsme vše:po dobrém,po zlém,hodný a zlý policajt,ale je to prostě Fučík a je rezistentní ke všemu. Po několika letech a incidentech:např.jsem jí dala blahopřání pro babičku k 60-tým narozeninám,tzn.dost důležité a´t koupí známku a hodí do schránky. Samozřejmě se dušovala,že to udělala,babička tvrdila,že nic nedostala a za blba jsem byla já.Asi po 2měsících jsem jí to přání našla ve stole. Ptala jsem se proč to neposlala a krčila jen rameny. Myslela jsem,že mě klepne,prostě mi nedokázala odpovědět. Dále jsme ji poslali venčit psa-velké plemeno,které když se vyčurá doma,je to apokalypsa. Sousedi nám pak řekli,že s ním nikam nejde a stojí dole v domě u schránek. Tvrdila,že s ním byla. Měla jsem co dělat,abych ji nedala pár facek.
Prostě do 14 let vzorná holčička a pak to začalo. Pak jsme byli ve fázi,kdy jsme ji omlouvali a hledali chybu v sobě,že něco asi děláme špatně a marně přemýšleli,po kom to má. Nejvíc nás boleli ty naschvály.Byli jsme i u psycholožky-známé,která naši rodinu celkem zná. Řekla,že je prostě taková a nedá se s tím nic moc dělat, nemáme ji fyzicky trestat,že nás asi zkouší,co vydržíme a jak moc ji máme rádi,že je nejistá.Máme se snažit korigovat drogy a záškoláctví a snažit se prostě pracovat s tím co máme,jsou i horší děti. Tak si vždycky řeknu,že jsou horší děti,dluhy jí strhávám z kapesného,ale ne vše,protože do školy jezdí vlakem a nezbylo by jí na něj.Mobily si bereme s sebou,když odcházíme třeba do kina nebo do lesa.Nesmí být nikde přes noc, pokud jde na disco,jede manžel v noci pro ni. Jinak co se týče nějakých vztahů s opačným pohlavím,nějak zatím nemá zájem a připadá mi na svůj věk dost nevyzrálá.
Kdybych ji neporodila,budu si myslet,že není ani moje ,tak je jiná. Ostatní děti jsou povahově opravdu po nás.
Takže já se té adopce ani nebojím i když romčátko si teda dost rozmýšlíme,nejraději bychom asi asiata nebo poloasiata a holčičku-kvůli naší nejmladší dceři.
Jsou prostě období,kdy je zlatá a chová se pěkně a my doufáme,že je to pryč a najednou udělá takovou kravinu a jsme zase v depresi a hodně nás to zasáhne.Nezbývá než doufat,že to třeba jednou přejde, největší hrůzu mám teda z drog a nechtěného těhotenství,protože je nám jasné,že by se o dítě opravdu postarat nedokázala a museli bychom se s tím nějak poprat my.
Absolutně se nám nedaří,naučit ji hospodařit s penězma a budu jí dávat kapesné asi jen po týdnu jak malýmu děckovi. Je schopná to utratit za týden a neřeší,co bude pak a za co pojede vlakem do školy. A to jí letos bude 18let.