No není, ale jaký je mezi tím rozdíl? - tedy v ohražení se. Já chápu a vím ze zkušenosti, že to není jednoduchý a je to zdlouhavý, ale nic nevyřeším tím, že budu mlčet a užírat se. Taky jsem zkoušela mlčet, ale když jsem viděla, jak chování babičky dceru zraňuje a snaží se ovládat kvůli mně, aby mně to nevadilo, tak když jsem jasně vyjádřila nesouhlas, tak se ulevilo mně, ale i dceři, protože pochopila, že ozvat se může - pochopitelně slušně. Ale dcera zatím dospěla a když ji babička nazve nevhodně, já se ozvu, dceři přijde hloupý na toto téma zapřádat hovory, takže prostě ohluchne. Babička se rychle vrací do reality. A vím, že byly doby, kdy to babička dělala schválně - chtěla se hádat. Nebyla jiná možnost jak se nehádat - pokud nevíte, jak se dcera jmenuje, tak sem nebude chodit, až si vzpomenete na její správné jméno, bude vše OK.
A někteří tady se divili, že pokud šli moji kluci k druhé babičce, měli s sebou "manuál" - jejich zvyky apod, tedy v době, kdy se v podstatě neuměli ozvat sami. Musím říct, že ten to vyřešil - naši si pak skutečně nedovolili udělat něco v rozporu s manuálem a já nemusela nic řešit. Jak mohou třeba i blízcí příbuzní znát to které dítě, když ho vidí 1x za rok? Nemůžou, proto musí dostat instrukce stejně jako jsem psala instrukce na dětské tábory - tam jsem pochopitelně už nemusela psát věci typu - pokud nabídneš sladkost těsně před jídlem, musíš pochopit, že jídlo jíst už nebudou, nebo - je absolutně nepřípustné je fyzicky trestat - bez vyjímky. Tohle mají ty tábory jasně vyřešené, babičky ovšem ne.