Ale takových případů byly tisíce - stačí si přečíst nějaké vězeňské záznamy, ať už od nás nebo ze SSSR či odjinud. Typické bývalo, že odsouzení komunisté se paktovali mezi sebou navzájem, nevražili na odsouzené nestraníky, u kterých o vině nepochybovali, ve svém případě věřili v omyl a byli ochotni dělat i ve vězení nechutnosti jiným, jen aby dokázali svou oddanost straně. Komunistické strany bývaly prostě většinou budovány trochu jako uzavřené sekty, včetně různých způsobů vymývání mozků - typický byl rituál veřejné sebekritiky (tj. člověk musel potvrdit, že se mýlil a tvrdit u toho, že to dělal z vlastního úmyslu a obvykle i se záměrem poškodit stranu, i když dělal přesně to, co mu strana poručila - a mohl být vzat na milost), nebo záměrné stavění lidí do pozic, v nichž se lidé museli nadřadit vztah ke straně osobním vztahům (to jsou případy, kdy se lidé museli zříkat manželů, přibuzných a přátel; možná, i když zdaleka ne jistě, to byl i případ Gottwalda a Slánského - možná opravdu byli, možná taky ve skutečnosti nebyli přátelé, ovšem velmi pravděpodobně to ze Stalinova hlediska byla pro Gottwalda zkouška tohoto typu).