Kamarádce umíral (a umřel) doma desetiletý syn a neměla z toho vůbec pocit, že je to tak správně. Musela jsem jí hodně vsugerovávat, že pro něj to dobře bylo, že byl u maminky, než kdyby se to stalo v nemocnici, ale stejně si myslím, že by byla raději, kdyby při tom nebyla.
Často mi to teď prochází hlavou, někdo umře v autě, bez všech příprav a vyrovnání se.
Manželovi řekli cca 10 let s tím, že možná medicína pokročí. Prý se s tím (po roce probděných nocí) vyrovnal, vadí mu, že se pak umírá v nemocnici v bolestech na přístrojích, chce to řešit po svém. Neví jak si teď nastavit život, kam směřovat, mít cíl nemít cíl. Já nemám nic.Já věřím, že patří mezi to mizivé procento, které se uzdraví a vytěsňuju celou tu situaci.
Toto téma je tak individuální a citlivé podle věku, postavení v rodině, zdravotnímu stavu ...