Ahoj,

tak si tak ležím (ne zcela dobrovolně - pooperační důvody) a přemýšlím o (zejména svém) životě. Zaplať pámbů - nic zásadně hrozného a zlého se mi teď neděje (a kéž ani nikdy dít nebude). Ale jaksi se mé bytí trochu - někdy trochu víc - liší od snů, které jsem měla třeba jako holka. Manžel není ,,princ z pohádky" a mnohdy má daleko i do přijatelně přitažlivé bytosti , ze mě už pilotka, lékařka, slavná zpěvačka... také asi nebude a s dětmi po boku nejspíš neproběhnou žádné odvážné životní pouti, kde bych hledala své ,,pohádkové království". (( Berte to s nadhledem ))

Kdy, co a jak vám ,,dalo přes papulu" a ,,zařvalo" na vás ŽIVOT NENÍ POHÁDKA!

A jak si udržujete životní optimismus a víru ve svou dobrou budoucnost?