Svoji dvojnásobnost prostě neschovám, takže mám možnost buď nevycházet nebo se snažit být alespoň v pohodě. Kdybych brala ohled na okolí, tak nevycházet je to nejmenší, jinak bych asi spíš měla spáchat sebevraždu, protože je jistě mnohým ze mě špatně, soudě podle různých diskuzí o tom, jak by měl člověk vypadat, aby nepohoršoval.

V létě je rozhodně ze strany okolí větší tlak na tu sebevraždu, protože se objeví mnohem víc diskuzí na téma "jak může někdo takhle vypadat a nestydět se vzít si na sebe...něco, co nezakrývá celou tu hrůzu".

Snažím se nepodléhat, ale někdy je to hodně těžké.

"Něco se sebou udělat" je krásná myšlenka...už pár let uvažuju o léčebně, ne obezity, o psychiatrii....protože snad jedině ta by mi umožnila věnovat se taky trochu sama sobě...a dát si do pořádku hlavu i tělo. Bohužel v zemi, kde psychiatrie = práškologie (potvrzeno od kamarádky, jejíž manžel je psychiatr z léčebny) se k tomu neodhodlám.
Navíc bych se musela srovnat s tím, že by šlo do háje i to poslední, co se snažím udělat pro své děti, což je ještě těžší, než přijmout, že "prášky to vyřeší".

Takže zatím jsem holt hnusná a tlustá a pokud nedojde na ty prášky, ať už v dávce určené psychiatrem nebo větší, tak holt bude muset okolí přežít, že si na sebe občas vezmu něco, co ten hnus tak úplně nezakryje

Někdy se dokážu utěšit tím, že já mám ještě jistou naději, že zhubnu....ale ti, co myslí ve stylu "tlustá = nedbá na sebe, lenoch, co není ochotný se sebou něco dělat", nebo "nedokonalost těla = povinnost nepohoršovat okolí", že ti už to mají napořád....že jim nepomůže nic....

Jen tedy ne vždy to pomáhá .

Takže konečně odpověď na úvodní otázku...pokud nechci spáchat sebevraždu, tak si reakcí druhých všímat nemůžu. V létě ven pokud možno nechodím, protože mi horko nedělá dobře, ale když už si tuto nehoráznost dovolím, vezmu si klidně tříčtvrťáky a tričko, u moře dokonce i ty plavky. Zatím je mou prioritou přežít, estetyické cítění druhých je v tu chvíli druhořadé.