Musím jet k doktorce. Vždycky z toho mám pocit, jako bych tu nemoc simulovala, že to není tak zlé, že to nějak "rozchodím, přespím, přejde samo". Nevím, asi to vzniklo někdy v dětství při hromadných preventivkách, rychle, rychle a další. Nebo podle mojí maminky, která vydrží všechno, maká jako ďas, pak si dá kafe a řekne - dneska to moc nešlo :)
Jak jsem starší, právě maminka mě k doktorům žene, je milé, že má o mě pořád strach a hlavně mě upozorňuje, že musím být v pořádku kvůli prcka. Při braní léků jsem nedůsledná, na skutečnou nemoc (nachlazení, bolest hlavy) preferuji ticho a spánek, ten spraví všecko.. nadto neumím polykat tablety, drtím si je, koušu, vyhýbám se jim, takže jen v opravdové nouzi vezmu a účinek je pak velmi rychlý - to je to plus.
No od pátku mě bolí v zádech, někde v kříži bez přesné lokalizace, chodím v předklonu, když se narovnám, nemůžu dýchat. Za tu dobu jsem si vzala brufen nebo aulin, bolest nepřešla a navíc se mi točila hlava, zimnice, horko, návaly na zvracení. Večer jsem poslala prcka pro sousedku, aby mu namazala housku na večeři a uložila ho - takhle to nejde, tak jedu.
Zatím mi napište, jestli je tu někdo další s tak nemožným přístupem k nemocem, zlehčuje, přehlíží..