Jako rodič chodím na třídní schůzky ráda, jsem exot, ale baví mě poslouchat i bezduché tlachání, zajímá mě cvrkot ve třídě, lidé, učitelé i rodiče. Vadí mi jen, když už je něco "vyřešeno", a někdo má potřebu se k tomu pořád dokola vracet.

Jako učitelka jsem ve stresu, s čím přijdou rodiče a kdo se v čem bude babrat a co zase nebudu vědět, protože třeba to, co jak na škole funguje, objevuju víceméně společně s prvňáky a jejich rodiči. Navíc spoustu věcí ve škole má na starost někdo jiný, ale rodiče mají často pocit, že kromě učení ještě vedu i družinu a jídelnu . Na druhou stranu mnohem radši jednou řeknu a pak odpovídám na dotazy, kdy odpovědi slyší všichni, než napsat mail a pak odpovídat na x stejných dotazů.

A jo, taky jsem rodičům sdělovala nepříjemnou pravdu, že se coby třída dětičky neuvedly nejlépe, že řešíme to a to, že problém je to jako celek, i když řeším i s jednotlivci atd. Oni s tím sice nemohou nic dělat, ale aspoň mají představu, na pozadí jakých problémů výuka probíhá a proč třeba to nebo ono nejde tak snadno, jak by si člověk představoval.

Na prospěch a chování máme ještě individuální konzultace, budu je mít teď poprvé. Mám vyhrazené 2 hodiny na 25 rodičů, což mi přijde sakra málo, takže počítám, že se budou časy posouvat. Na pořadí mám objednávkový systém, každý se přes net může zapsat na určitou hodinu a minutu (pětiminutové intervaly ), tak se snad alespoň minimalizuje čekání.