Na třídní schůzky si pamatuju velmi dobře a i po těch letech mi z nich naskakuje husí kůže. Nejlepší byl druhý stupeň, kdy učitelka sdělovala hodinu ve třídě organizační věci. Normálně by mohla napsat mail, nebo vše shrnout během 10 minut. Někteří rodiče s přitroublými dotazy se asi chodili na schůzky zviditelňovat a některé matky si je zjevně pletly s přehlídkovým molem.
To nejlepší přišlo ale až pak.
Před kabinety jednotlivých učitelů stály fronty rodičů jak za komunistů na banány.
Škola měla 700 dětí, z toho 50 jich mělo problém v určitém předmětu. Když těch předmětů bylo víc, bylo víc i front. Matka propadlíka tam v klidu mohla bivakovat na polním lůžku. Když měl člověk štěstí, mluvil během tří hodin se dvěma učiteli.
Do fronty jsem se postavila jen jednou a když jsem po 1,5 hodině přišla na řadu a učitelka po vyslovení mého jména začala zvyšovat hlas, řekla jsem jí, že synovy problémy s její osobou chápu a vůbec se mu nedivím.
Pak jsem si šla dát po čtyřech letech panáka, abych vůbec došla domů.
Synovi jsem doma řekla, že nemá provokovat svými znalostmi, protože jsou mezi námi lidé, kteří to nevydýchají a mstí se.