Pro mě je až k neuvěření, že tohle opravdu rodiče řeší...a nemyslím to zle, jen (trochu hořce) vzpomínám na vlastní rozhodování před XY lety. Od dětství jsem snila o tom, že budu veterinářkou, knihovnu jsem měla plnou atlasů zvířat, odebírala jsem několik "zvířecích" časopisů, když mi kdosi z rodiny v antikvariátě sehnal prastarou veterinární příručku, tak jsem byla šťastná jako blecha. Takže má volba byla naprosto jasná a pevná - veterina. Ovšem narazila jsem (poměrně tvrdě) na neveselou finanční situaci mé matky samoživitelky, která už horko těžko udržovala starší sestru na intru a škole 250km daleko. Vzhledem k tomu udeřilo právo veta a musela jsem si vybrat školu jen v míste bydliště (střední veterina byla cca 200km, čili intr). Vzhledem k tomu, že mě nikdy nic jiného oborově nezajímalo, jsem si natruc vybrala nejbližší gympl asi 300m od domu. Ovšem na přijímačky jsem se naprosto vyflákla, takže mě nevzali. A to ani v druhém kole (na základce jsem byla premiantka). Tak jsem zůstala úplně bez střední školy a pak přišla mamka s tím, že otevřeli ještě jednu třídu na zdrávce a že mě tam vzali (i bez zkoušek, měla jsem dobrý průměr).
No tak jsem ten obor vystudovala a pracuji v něm s přestávkama už 12 let. A nebaví mě, nenaplňuje. Nicméně už u něj asi zůstanu. A tak má vysněná veterina zůstává jen nesplněným snem (a dodnes mě to drží).

Upřímně doufám, že až si budou chtít za pár let mé děti vybrat obor a školu, nebudu muset z jakýchkoliv důvodů zadupat jejich sny.